Josef Matocha

Pocházel z rodiny kováře s 11 dětmi, po roce studia na gymnáziu v Uherském Hradišti přešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži,[2] kde roku 1908 maturoval. Jako bohoslovec a student teologické fakulty v Olomouci byl vyslán na Gregoriánskou univerzitu v Římě, kde roku 1911 získal doktorát filozofie, 15. června 1914 byl vysvěcen na kněze a v roce 1915 dosáhl hodnosti doktora teologie.[2]

Po návratu působil v letech 1915–1919 jako kooperátor v Sobotíně u Šumperka, jako kaplan Vojenské nemocnice v Ružomberoku a pak dva roky jako profesor dogmatiky a filozofie na Bohoslovecké fakultě v Nitře. Na olomoucké teologické fakultě přednášel jakožto řádný profesor v letech 1931–1939 a po okupaci v letech 1945–1948 křesťanskou filozofii a spekulativní dogmatiku a dvakrát byl děkanem fakulty. V březnu 1948 jej papež Pius XII. jmenoval arcibiskupem olomouckým. Úřad však mohl vykonávat pouze do Velikonoc v roce 1950, kdy byl nezákonně internován a izolován komunistickou státní mocí.[3] Jeho spolupracovníci byli zatčeni a on nesměl vycházet ze své rezidence, kde s ním neustále byl zaměstnanec StB, který mu nedovolil ani číst noviny a poslouchat rozhlas. V roce 1999 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy. Po jeho smrti komunisté znemožňovali znovu obsadit úřad arcibiskupa.[2] Je pohřben na hřbitově v Pitíně. Uvažuje o exhumaci a přenesení jeho ostatků do Olomouce.[4]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Matocha
• Bytnost milosti posvěcující (1925)
• Osoba v dějinném vývoji a významu (1929)
• Compendium philosophiae christianae (1940)

• 
  Pamětní deska od Otmara Olivy na budově olomouckého arcibiskupství věnovaná Antonínu Cyrilu Stojanovi, Josefu Karlu Matochovi a návštěvě Jana Pavla II.
• 
  Hrob arcibiskupa Matochy na pitínském hřbitově