Josef Kainar

Josef Kainar se narodil v Přerově v roce 1917 do rodiny úspěšného železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefy. Měl jednoho sourozence, starší sestru Irenu. V Přerově rodina žila od roku 1911, oba rodiče pocházeli z Moravy, ale rodina se často kvůli otcovu povolání stěhovala.

V manželství rodičů se postupně objevovaly problémy, které vyvrcholily rozlukou v roce 1927. Tento otřes na desetiletého Josefa silně zapůsobil, protože právě od tohoto roku se datují některé jeho osobní problémy. Že rodinná situace složitá byla, signalizuje i fakt, že zatímco skoro dospělá Irena zůstala s matkou, desetiletý Josef naopak s otcem. Matka se sestrou se brzy po rozluce odstěhovaly na Slovensko, otec se naopak ještě téhož roku znovu oženil, a to s Marií Kutálkovou, lékárnicí v Olomouci.

Rozpad rodiny se zřejmě projevil i ve výrazné změně jeho školních výsledků. Zatímco na obecné škole byl žákem nadaným, v primě přerovského reálného gymnázia měl již značné problémy. Na tomto gymnáziu v Přerově studoval Kainar v letech 1928-34. Později se u něj projevily i typické problémy spojené s dospíváním. Nešťastně se zamiloval do spolužačky. Ta však jeho city neopětovala a pro citlivého mladíka to byl zřejmě rozhodující podnět, aby se pokusil ukončit svůj život. 5. května 1934 po odchodu ze školy v rozčílení vytáhl bubínkový revolver, který měl jako zástavu od kamaráda, a střelil se do levého boku. Přes zranění došel k lékaři, který ho ošetřil a odeslal do nemocnice. Tam se podrobil operaci. Za tento čin mu byla udělena pokuta ve výši 30 Kčs.

Skandál okolo sebevražedného pokusu zřejmě přispěl k tomu, že se rodina přestěhovala do Olomouce. Kainarův otec zde působil ve funkci vrchního inspektora ČSD. Už po roce ale získal místo přednosty dopravní kanceláře na nádraží v Ostravě-Přívoze. Kainar studoval jeden rok na gymnáziu v Olomouci. Od září 1935 přestoupil na reálné gymnázium v Hlučíně, na kterém studoval další tři roky. Maturoval zde v roce 1938. Hlučínské gymnázium dnes po něm nese jméno (od roku 2007).

V letech 1938–1939 studoval češtinu a francouzštinu na Univerzitě Karlově v Praze, po uzavření vysokých škol vystřídal celou řadu zaměstnání. Měl blízko k divadlu a pracoval jako dramaturg v Divadle satiry. Pracoval jako novinář, v novinách Rovnost vycházely jeho vtipy, obrázky a básně. Po druhé světové válce také spolupracoval s rozhlasem, filmem a divadlem. V Československém rozhlase například tvořil tzv. rozhlásky , ve kterých přístupnou formou seznamoval mladší posluchače s děním. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání. Po roce 1948 se stal básníkem přitakávajícím společenským proměnám, odstartovaným v únoru 1948.[4] V roce 1950 vydal sbírku Veliká láska, kterou "dal svůj talent do služeb boje o pokrokovou socialistickou společnost".[3] V roce 1970 byl jmenován předsedou přípravného výboru Svazu českých spisovatelů (SČS), jehož členy se měli stát pouze tvůrci loajální k normalizační politice Komunistické strany Československa.[5]

Zabýval se také hudbou, hrál na koncertní úrovni na klavír, kytaru a housle. Stylově vychází především z jazzu. Zmínky o jazzu se objevují také v jeho básních.

Zemřel 16. listopadu 1971 na infarkt myokardu v Dobříši. Je pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Počátky jeho tvorby byly ovlivněny především existencialismem. Pro jeho dílo je typická ironie, někdy až hraničící s výsměchem. Dalším typickým znakem jeho tvorby je zpěvnost, možnost spojovat text s hudbou, hovorový, místy i vulgární jazyk, odpor ke konzervatismu. Snažil se o pravdivost svých veršů, znázorňoval hrubost světa, zacházel až do skepticismu. Jeho básně obsahují malé příběhy, které nutí čtenáře k zamyšlení.

Mimo svoji literární tvorbu také psal filmové scénáře a fotografoval.