Jing-cung (Sung)

Čao Cung-š’ byl třináctý z osmadvaceti synů Čao Jün-žanga (趙允讓, 995–1059), posmrtným jménem knížete An-i z Pchu (濮安懿王).[1] Čao Jün-žang byl první ředitel Velkého úřadu císařského rodu a tedy mezi členy císařského rodu držitel nejvýznamnější funkce. Navíc byl potenciální dědic císaře Čen-cunga předtím než se roku 1010 narodil budoucí císař Žen-cung. Čao Jün-žang byl totiž synem Čen-cungova mladšího bratra.

Císař Žen-cung Čao Cung-š’a povolal do císařského paláce jako možného následníka už roku 1035, ale po narození Žen-cungova druhého syna o čtyři roky později byl Čao Cung-š’ vrácen rodičům. Nicméně všichni tři synové Žen-cunga zemřeli v dětství a tak císař Čao Cung-š’a nakonec roku 1062 adoptoval a jmenoval následníkem trůnu, současně princ dostal nové jméno Čao Šu.[1]

Po nástupu na trůn Čao Šu, posmrtným jménem Jing-cung, z psychického vypětí onemocněl. V řízení státu ho zastupovala císařovna vdova Cchao, v čele administrativy stáli Chan Čchi a Ceng Kung-liang. Na jaře 1064 se císař vrátil ke svým povinnostem, jeho nejstarší syn Čao Čung-čen byl jmenován následníkem trůnu a první manželka paní Kao císařovnou.[2]

Poté, co skončilo období císařova smutku za jeho předchůdce, roku 1065, vypukl spor o rituály uctění Jing-cungových předků. Císař totiž podle části hodnostářů jako adoptivní syn Žen-cunga měl právě jeho oficiálně považovat za otce a svého biologického otce mít za strýce; S'-ma Kuang a další argumentovali, že se má řídit právním stavem bez ohledu na svoje city k biologickému otci. Jing-cung však s podporou Ou-jang Sioua, který naopak kladl důraz na následování lidských citů, prohlásil Čao Jün-žanga za otce a rodiče. Diskuze vedly k rozdělení vlády na oponující si skupiny hodnostářů a časem sklouzly k debatě o roli kontrolních úředníků a jejich práv oponovat císaři.[3]

Spor se později opakoval o století později za vlády císaře Siao-cunga a v 16. století ve vyostřené formě jako Velký spor o obřady za císaře Ťia-ťinga.

Vláda pohlcená debatami o obřadech nevěnovala příliš pozornosti povýšení se říše Liao na říši Velká Liao (Ta Liao). Vážnější byly nájezdy tangutských vojsk ze státu Západní Sia, vláda reagovala posílením místních milic v pohraničí (roku 1064), Tanguti se však stáhli až roku 1067 po pohrůžce, že nedostanou pravidelný tribut v čaji a hedvábí.[4] Náklady na zmobilizování statisícové armády však ještě zhoršily finanční potíže vlády. Císař se je pokoušel zmírnit stanovením limitů počtu úředníků a prodloužením doby mezi úřednickými zkouškami na tři roky, intervalu který zůstal zachován až do počátku 20. století. Dále než k uvedeným opatřením a k držení pod kontrolou výdajů na pohřeb předešlého císaře však ekonomické uvažování Jing-cunga nesahalo.[5]

Císař zemřel 25. ledna 1067 po několikatýdenní nemoci. Nastoupil po něm jeho nejstarší syn jako císař Šen-cung.

Hodnost císařovny držela první manželka Jing-cunga paní Kao (高, 1012–1035), posmrtným jménem císařovna Süan-žen (宣仁皇后).

Jing-cungovy manželky mu daly čtyři syny a stejný počet dcer:

• Čao Čung-čen (1048–1085), od roku 1067 císař Šen-cung;
• Čao Chao (1050–1096), kníže Žung z Wu;
• Čao Jen (zemřel v dětství), kníže z Žun;
• Čao Jün (1056–1088), kníže Tuan-sien z I
• princezna Te-ning (德寧公主, † 1085);
• princezna Pao-an (寶安公主, 1051–1080);
• princezna Šou-kchang (壽康公主, 1051–1123);
• princezna Šu-kuo (舒國公主, zemřela v dětství).