Jiří Kornatovský

Jeho umělecký postoj a životní názor nejvíce ovlivnilo dětství a mládí strávené v Plasích kde až do svých 21 let prakticky denně pobýval v tehdy opuštěném cisterciáckém klášteře.

Po absolvování technického učebního oboru v Plzni vystudoval v letech 1977–1982 Střední výtvarnou školu Václava Hollara a poté monumentální malbu a grafiku na pražské Akademii výtvarných umění u profesorů Arnošta Paderlíka a Jiřího Ptáčka (1982–1987).

Koncem osmdesátých let vydal několik spirituálních manifestů a roku 1991 byl spoluzakladatelem Nadace Hermit v cisterciáckém klášteře Plasy. V rámci mezinárodního výtvarného symposia Hermit 92 zde vytvořil projekt Kódy a znamení.

V následujících letech absolvoval studijní a tvůrčí pobyty v karmelitánském klášteře v Sejnach, Polsko (1992), ve Florencii (1993), New Yorku a Bostonu (1994–1995) a Hohenosig v Německu (1997). Za pobytu v USA měl sérii výstav a přednášek. V letech 2005 a 2006 pracoval v augustiniánském klášteře na Malé Straně v Praze a znovu působil v USA (Los Angeles).

Na přelomu let 1998–1999 založil vlastní galerii Hermit v Praze.

Působí jako vysokoškolský pedagog na Karlově Univerzitě v Praze a Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Přednášel na School of the Museum of Fine Arts v Bostonu kde realizoval legendární Hořící přednášku. Princip vlastního objevu deklarativní kresby jako procesuální metody umělecké tvorby a přístupu k ní uvedl a definoval na přednášce v Bachelardově amfiteátru pařížské Sorbonny.

Sám o sobě říká, že neví, kde začíná umělecká tvorba a kde přítomnost každodenní skutečnosti. Meditace v procesu lineárního vrstvení struktury obrazu je stále přítomná i bez jeho vlastního usilování. Analýzu a interpretaci v umění vnímá jako negativní fragmentaci obrazu a rozklad charakteru osobnosti. Je mu blízká estetika sv. Augustina zejména v otázce integrace a celistvosti.[1]

Jiří Kornatovský je znám zejména jako autor jedinečných velkoformátových černobílých uhlových kreseb plastických objektů na obřích kartonech, kterými si získal respekt a uznání.

Svým výtvarným pojetím se tyto kresby zcela vymykají české umělecké tradici a když se poprvé v polovině 80. let objevily na výtvarné scéně, působily jako zjevení [2]

Kresba v jeho podání je hlavně záznamem svého vzniku, nikoli tvarovou kompozicí s libovolným působením. Do jisté míry se jedná o dokumentaci akce. Tato akce je psycho-fyzického charakteru a je určena pro soukromý prostor nikoliv pro veřejnost. Autorovi nejde primárně o reprezentaci. Nejde o různost obrazů a jejich jednotlivé sdělení. Kornatovský se zaměřuje na kontinuitu, opakování akcí rituálního charakteru. Jde tedy o určité udržování řádu událostí v rytmu cyklického (archetypálního) času.[3]

Kornatovského "objev" abstraktního objektu, který je nositelem subjektivního prožitku a osobní transformace, je svojí jednoduchostí a množstvím univerzálních archetypálních významů natolik unikátní a svébytný, že v dějinách světového umění je srovnatelný například s Černým čtvercem na bílém poli Kazimira Maleviče, s Bílým obrazem Roberta Rauschenberga, Morgensternovou Rybí písní nebo skladbou Johna Cage "4´33´´".[4][5]

Na samém počátku byly kresby a rozměrné grafické listy zobrazující vztahy (Dva – Volná variace na hodinu zamilovaných, 1988, lept, Všichni najednou, 1989, lept, GASK, A pošimrat, uhel na papíře, 200 x 380 cm, 1988), někdy se skrytým erotickým podtextem (Tvar dobrodružství, 1987). Vyznačují se precizním provedením a používáním abstraktních symbolů odvozených z přírodních tvarů. Kompozice události obsahuje tajemství, prostor není blíže definován, děj se přelévá za obzor, kam už není vidět (Is anybody else coming? (Krajina), lept s akvatintou, 1988, GASK). Průhled ohraničeným otvorem do nitra objektu nabízí jen tmu, ale prasklinou na opačném konci uniká světlo (One, 1988). Koncem 80. let vznikaly abstraktní hravé kresby určené vlastní rodině (…i vy jedni, 1989), nebo oslavující radost z narození dítěte (To a to a Toťátko, 1988, uhel na papíře, 150 x 360 cm).

Obří objekty z počátku 90. let nabízejí dokonalou prostorovou iluzi objemného tělesa organických tvarů (A ven/letecká meditace, uhel na kartonu, 220x500cm, 1990–92, To, uhel na kartonu 220x480 cm, 1989–92). Časové rozpětí jejich vzniku je svědectvím o technické náročnosti kresby. Při interpretaci velkoformátové kresby ze stejného období (Odnikud nikam – Zapomeň na všechno/ na co si nemůžeš vzpomenout to jsi ty/, grafit, karton, 220x460 cm, 1990–97, GASK) je třeba vzít v úvahu i společenskou atmosféru konce 80. let a zdánlivě bezvýchodnou situaci mladých výtvarníků, účastníků neoficiálních Konfrontací. Podle autora reflektuje kresba pocity, v nichž se mísí zážitky dítěte z prázdných prostor opuštěného kláštera se situací ve stísněném prostoru ateliéru.[6] Jiná varianta ke stejnému tématu je strohá, téměř technická kresba lomené roury s temným ústím (Odnikud nikam/mlčení, uhel na kartonu, 220x480 cm, 1989).

• 
  Zapomeň na všechno, uhel na kartonu (1990-1997)
• 
  Odnikud nikam (Mlčení), uhel na kartonu (1989)
• 
  Chlebaba, uhel na kartonu (1990)
• 
  Věčný příběh, uhel na kartonu (1990-1994)

Série meditačních kreseb (Meditace kresbou) se odvíjí od Meditace (1990, vystaveno 2006, Museum Kampa), kde plastický objekt ve tvaru toroidu uvnitř uzavírá jakousi abstraktní krajinu. Povrch rotačního tělesa je někdy narušen a rozvíjí se do prostoru (V prostoru, 1992). Samotný torus představuje dokonalý tvar, který nemá konec ani počátek a opticky soustřeďuje pozornost do středu, stejně jako elektrická toroidní cívka, která indukuje ve svém středu magnetické pole (Modlitba, uhel 275x705 cm, 2000–2003, Meditace v archetypu, k.t. na plátně, 210x220 cm, 2006, Meditace archetypem, k.t. na plátně, 210x220 cm, 2000–2010). Tento tvar zároveň nabízí možnost matematických transformací, při kterých lze everzí obrátit celý objekt naruby (jako Odnikud nikam, 1990–7), pracovat ve čtyřrozměrném prostoru a zkracováním osy rotace střed postupně zmenšovat až ke konečné degeneraci v kouli. (To, uhel na kartonu, 220x480 cm, 1989–92). Kresby však nelze interpretovat jako pouhou matematickou hru. Autor je tvoří často v klauzuře kláštera v rozmezí několika let a kromě samotného malířského výkonu představují především výsledek duchovního soustředění spojeného s meditací. (Na jeden bod, uhel na kartonu, 220x280 cm, 2000). Zobrazené objekty nemají žádné ukotvení v prostoru ani vztah k zemi, mírná asymetrie někdy navozuje dojem, že rostou směrem vzhůru (Meditace kresbou, uhel na kartonu 600x220 cm, 1988–89). Podtituly k meditačním kresbám nabízejí spíše hádanky než vysvětlení (Meditace východní, 1990–97, 220x520 cm, Meditace liturgická, 1990–94).

Rozměrné kresby někdy zachycují jen část zobrazeného objektu, aby ponechaly prostor k přemýšlení o věcech, které nás přesahují (Vpravo vlevo, Martinská meditace, uhel na kartonu, 220x540 cm, 1989–93, Věčný příběh, uhel na kartonu, 220x500 cm, 1990–94, Sanctus, uhel na kartonu 220x520 cm, 1997–99), nebo přímo odkazují k nekonečnu (88.88.88., kt na plátně, 100x120 cm, 2010). Organický tvar v kresbě, který se podobá gastrule, může být interpretován jako pohroužení toho, co bylo původně na povrchu, dovnitř, do tmy, do uzavření před okolním světem (Vzpomínka na představu, uhel na plátně, 210x240 cm, 2005–6).

• 
  Tibet, uhel na kartonu (1996-2005)
• 
  Sanctus, uhel na kartonu (1997)
• 
  Augustin (I když spí, její srdce bdí), uhel na kartonu (2000-2003)
• 
  Vzpomínka na představu, uhel na kartonu (2005-2006)

Klíčem k pochopení Kornatovského kreseb tak může být třeba pojednání sv. Augustina o odrazu světa idejí a smyslové skutečnosti (Augustin, uhel na papíře, 280x340cm, 2000–3, Sv. Augustin II, kt na plátně, 140x160 cm, 2007, Kontemplace, uhel na plátně, 80x100 cm, 2008).