Japonský Tchaj-wan

Japonsko se snažilo rozšířit svou imperiální kontrolu nad Tchaj-wanem (dříve známý jako „Hornatá země“ (japonsky 高砂国, Hepburnův přepis Takasago-koku)) od roku 1592, kdy Hidejoši Tojotomi zahájil politiku expanze do zámoří a rozšíření japonského vlivu na jih.[2] Několik pokusů o invazi na Tchaj-wan bylo neúspěšných, hlavně kvůli nemoci a ozbrojenému odporu domorodců na ostrově. V roce 1609 vyslal šógunát Tokugawa na průzkumnou misi na ostrov Harunobu Arima. V roce 1616 vedl Tóan Murajama neúspěšnou invazi na ostrov.[3]

V listopadu 1871 bylo 69 lidí na palubě plavidla z království Rjúkjú nuceno silnými větry přistát poblíž jižního cípu Tchaj-wanu. Měli konflikt s Pajwanci, místními domorodci, a mnozí byli zabiti. V říjnu 1872 Japonsko požadovalo odškodnění od říše Čching a tvrdilo, že Rjúkjú je součástí Japonska. V květnu 1873 japonští diplomaté přijeli do Pekingu a předložili své nároky; nicméně čchingská vláda okamžitě odmítla japonské požadavky s odůvodněním, že království Rjúkjú je nezávislým státem a nemá s Japonskem nic společného. Japonci odmítli odejít a zeptali se, zda by čínská vláda potrestala tyto „barbary na Tchaj-wanu“. Čchingské úřady vysvětlily, že na Tchaj-wanu existují dva druhy domorodců: ti, kteří jsou pod správou Čchingů, a nezávislí „suroví barbaři… mimo dosah čínské kultury. Nelze je tedy přímo ovládat“. Nepřímo naznačili, že cizinci cestující v těchto oblastech osídlených původními obyvateli musí být opatrní. Říše Čching dala Japoncům jasně najevo, že Tchaj-wan rozhodně spadá pod její jurisdikci, i když část původního obyvatelstva tohoto ostrova ještě nebyla pod vlivem čínské kultury. Čchingové také poukázali na podobné případy po celém světě, kdy původní obyvatelstvo v rámci státní hranice nebylo pod vlivem dominantní kultury této země.[4] Japonci nicméně v dubnu 1874 zahájili expedici na Tchaj-wan o síle 3 000 vojáků. V květnu 1874 začala říše Čching posílat vojáky, aby ostrov posílili. Koncem roku se vláda Japonska rozhodla stáhnout své síly poté, co si uvědomila, že Japonsko stále není připraveno na válku s Čínou.

Počet pajwanských obětí byl asi 30 a pro Japonce 543 (12 japonských vojáků bylo zabito v bitvě a 531 nemocí).

Obraz japonských vojáků vstupujících do města Tchaj-pej v roce 1895 po Šimonosecké smlouvě

V 90. letech 19. století bylo asi 45 procent Tchaj-wanu pod čchingskou správou, zatímco zbývající řídce osídlené oblasti vnitrozemí byly pod domorodou kontrolou. První čínsko-japonská válka vypukla mezi Čínou a Japonskem v roce 1894 po sporu o suverenitu Koreje. Po své porážce Čína postoupila ostrovy Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy Japonsku ve Šimonosecké smlouvě, podepsané 17. dubna 1895. Podle podmínek smlouvy, Tchaj-wan a Pescadory měly být postoupeny Japonsku natrvalo. Obě vlády měly ihned po podpisu vyslat své zástupce na Tchaj-wan, aby zahájili proces přechodu, který měl být dokončen nejpozději za dva měsíce. Protože Tchaj-wan byl postoupen smlouvou, období, které následovalo, je některými označováno jako „koloniální období“, „zatímco jiní, kteří se zaměřují na skutečnost, že to bylo vyvrcholení války, ji označují jako „okupační období“. Ceremoniál odstoupení se konal na palubě japonského plavidla, protože se čínský delegát obával odvety ze strany obyvatel Tchaj-wanu.[5]

Ačkoliv podmínky diktované Japonskem byly tvrdé, uvádí se, že čínský státník Li Chung-čang, se snažil utišit Císařovnu vdovu Cch’-si poznámkou: „ptáci nezpívají a květiny nevoní na ostrově Tchaj-wan. Muži a ženy jsou neslušní a nejsou ani vášniví."[6] Ztráta Tchaj-wanu se v následujících letech stala pro čínské nacionalistické hnutí shromažďovacím bodem. Nová japonská koloniální vláda po příjezdu na Tchaj-wan dala obyvatelům dva roky, na výběr, zda přijmou svůj nový status japonských poddaných, nebo Tchaj-wan opustí.[7] Méně než 10 000 obyvatel z přibližně 2,5 milionu se rozhodlo Tchaj-wan opustit.[8]

Alishanská lesní železnice během japonského období

Tchajwanská ekonomika během japonské nadvlády byla z větší části standardní koloniální ekonomikou. Jmenovitě byly lidské a přírodní zdroje Tchaj-wanu použity k podpoře rozvoje Japonska, politika, která začala za generálního guvernéra Kodamy a dosáhla svého vrcholu v roce 1943, uprostřed druhé světové války. Od roku 1900 do roku 1920 dominoval tchajwanské ekonomice cukrovarnický průmysl, zatímco v letech 1920 až 1930 byla primárním vývozním artiklem rýže. Během těchto dvou období bylo základní zásadou hospodářské politiky koloniální vlády „průmysl v Japonsku, zemědělství na Tchaj-wanu“. Po roce 1930 kvůli válečným potřebám začala koloniální vláda prosazovat politiku industrializace. Za 7. guvernéra Motodžiró Akašira byla rozsáhlá bažina ve středním Tchaj-wanu přeměněna na obrovskou přehradu za účelem vybudování vodní elektrárny pro industrializaci.[7] Přehrada a její okolí, široce známé jako Jezero Slunce a Měsíce, se staly přední atrakcí pro turisty navštěvující Tchaj-wan.

Ačkoli se hlavní zaměření každého z těchto období lišilo, primárním cílem po celou dobu bylo zvýšení produktivity Tchaj-wanu, aby byla uspokojena poptávka v Japonsku, což se podařilo úspěšně dosáhnout. V rámci tohoto procesu byly Tchajwancům představeny nové myšlenky, koncepty a hodnoty; také bylo realizováno několik projektů veřejných prací, jako jsou železnice, veřejné školství a telekomunikace. Jak ekonomika rostla, společnost se stabilizovala, politika se postupně liberalizovala a podpora koloniální vlády začala narůstat. Tchaj-wan tak sloužil jako výkladní skříň japonské propagandy o koloniálních snahách v celé Asii, jak bylo ukázáno na tchajwanské výstavě v roce 1935.

Jako součást důrazu kladeného na vládní kontrolu, koloniální vláda provedla podrobná sčítání Tchaj-wanu každých pět let počínaje rokem 1905. Statistiky ukázaly míru růstu populace 0,988 až 2,835 % za rok po celou dobu japonské vlády. V roce 1905 měl Tchaj-wan zhruba 3 milionu obyvatel.[9] Do roku 1940 se počet obyvatel zvýšil na 5,87 milionu a do konce druhé světové války v roce 1946 to bylo 6,09 milionu.