Jan Sonnewend

Jan Sonnevend se narodil dne 25. prosince 1880 v Topolanech[8] u Vyškova do rolnické rodiny.[4] Jeho otcem byl Jan Sonevend [p 3] a jeho matkou byla Cecilie Sonevendová [p 4] Po studiu na obchodní akademii v Brně[2] byl zaměstnán jako pojišťovací úředník.[4] V roce 1907 se oženil s Marií Lorkovou a usadili se v Brně.[4] [p 2] Rok po svatbě manželů Sonnevendových se jim narodila dcera Ludmila.[2] V roce 1924 se Jan Sonnevend v Brně podílel na založení pravoslavné církevní obce.[4] Na ustavující schůzi byl převážnou většinou shromážděných věřících jmenován do funkce místopředsedy Sboru starších pravoslavné církve v Brně.[2][4][8] Mezi léty 1926 až 1928 napomohl Jan Sonnevened k vytvoření pěveckého sboru a v letech 1930 až 1931 podpořil štědrými peněžitými dary výstavbu chrámu svatého Václava na Špilberku.[4] Vrcholu své profesní kariéry ale dosáhl ve 30. letech 20. století, kdy zastával funkci ředitele Okresní nemocenské pojišťovny v Brně.[2][4][8]

V roce 1938 odešel (ve věku 58 let) Jan Sonnevend do penze a s manželkou se přestěhovali za dcerou[5] do Prahy[4] na Staré Město.[8] [p 1] V Praze působil jako dobrovolný člen kuratoria plicní léčebny[4] a pracoval jako revizor účtů v Ústřední Masarykově lize proti tuberkulóze (TBC).[2][4][11] Svůj čas věnoval i místní pravoslavné obci. Počátkem ledna roku 1939[2] byl zvolen za předsedu pražské rady (sboru) starších pravoslavné církve[11] (obce) při nově vysvěceném katedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (za války to byl chrám svatého Karla Boromejského)[8] (Sonnevend se zasloužil o úpravu tohoto chrámu v duchu pravoslavné církevní tradice.[4])

Krom aktivit církevních věnoval se Jan Sonnevend kontaktům s vlastenci. (Byl vášnivý filatelista.[5]) Stýkal se například se sokolským činovníkem a učitelem Janem Zelenkou-Hajským.[4] Ten působil od jara 1942 jako velitel radikální skupiny Říjen, kterou založil spolu s Jaroslavem Pechmanem [p 6] jako jednu ze složek OSVO. Jan Zelenka-Hajský úzce spolupracoval s parašutisty, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, a kromě jiného se podílel na vyhledávání úkrytů pro ně. A byl to právě Jan Sonnevend, kdo nabídl Janu Zelenkovi-Hajskému kryptu kostela v Resslově ulici (Resslova 307/9, Praha 2 - Nové Město) jako úkryt pro parašutisty.[3]

Angažování se v nekomunistickém protiněmeckém odboji pak bylo pro Sonnevenda jen logickým vyústěním jeho morálních a mravních životních postojů.[8] V odboji spolupracoval např. s MUDr. Karlem Svěrákem,[2] [p 7] doc. MUDr. Soběslavem Sobkem,[2] [p 8] s Josefem Bublíkem[2] - vojákem a příslušníkem výsadku Bioscop a s Adolfem Opálkou[2] - vojákem a velitelem paraskupiny Out Distance.

V polovině dubna 1942 se Jan Sonnevend sešel s Petrem Fafkem, jenž ho požádal o spolehlivé úkryty pro nehlášené lidi[5] (pro parašutisty).[11] Petr Fafek byl bývalý legionář, zastával funkci vrchního účetního v ústředí Československého červeného kříže a v odboji byl spolupracovníkem ilegální centrály Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Fafek pracoval jako úředník Ligy proti tuberkulóze, kde pracoval i Jan Sonnevend.[3] Petr Fafek participoval i na přípravách atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. [p 9]

Dne 11. června 1942 se Jan Sonnevend sešel v domě (na adrese: Na příkopě 988/31, Praha 1 - Staré Město) s metropolitním kanovníkem chrámu svatého Víta, který byl představitelem organizace s názvem „Národní pomoc“, která v tomto domě měla kancelář.[3] Sonnevenda zde přijal Otto Lev Stanovský - funkcionář výboru Národního souručenství a předseda katolické Charity.[3] Představitel pravoslavné církve Jan Sonnevend požádal metropolitního kanovníka Stanovského (bez sdělení dalších podrobností) o ukrytí několika pronásledovaných osob v některém z katolických kostelů nebo klášterů.[3] Stanovský jej upozornil, že katolické kostely jsou velmi bedlivě hlídány gestapem.[3] Sonnevend na svém požadavku dále netrval a už Stanovského více nekontaktoval.[3] Později se ukázalo, že se jednalo o ukrytí sedmi parašutistů, kteří v rámci operace Anthropoid spáchali atentát na Reinharda Heydricha.[3] Otto Lev Stanovský sice Sonnevendově prosbě nevyhověl, přesto byl však ve svém bytě (na adrese: Hradčanské náměstí 63/9, Praha 1 - Hradčany) dne 3. července 1942 v 5.00 hodin ráno zatčen gestapem.[3] Za to, že o požadavku na ukrytí pronásledovaných osob neinformoval úřady, byl 28. prosince 1942 (podle jiných zdrojů 29. ledna 1943) odsouzen k tresti smrti a uvězněn v Terezíně a Berlíně - Plötzensee.[3] Po četných intervencích (zejména ze strany berlínského nuncia Msgre. Orseniga) byl Stanovský po půl roce věznění omilostněn a jeho trest mu byl změněn na osm let káznice.[3] Byl vězněn ve Straubingu, kde byl nějaký čas držen v kobce na seně a přikován řetězem.[3] S podlomeným zdravím se dožil konce druhé světové války.[3] Otto Lev Stanovský zemřel (pravděpodobně na následky útrap věznění) dne 5. prosince 1945.[3]

Poté, co Jan Sonnevend neuspěl se sháněním úkrytu přes katolickou církev v nějakém klášteře nebo kostele,[5] zkusil pravoslavnou církev, konkrétně chrám svatého Cyrila a Metoděje, kde se domluvil s farářem Václavem Čiklem a kaplanem Vladimírem Petřekem, že tam parašutisty ukryjí.[5]

Od začátku května 1942 byl Jan Sonnevend již zapojen do odbojové činnosti a do pomoci parašutistům skupiny ANTHROPOID.[2] Po provedení atentátu na Heydricha 27. května 1942 poskytla pravoslavná církev výsadkářům úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje (v chrámu svatého Karla Boromejského.[8]) v Resslově ulici na Novém Městě v Praze. Azyl v kryptě chrámu jim nabídl Jan Sonnevend se souhlasem kaplana ThDr. Vladimíra Petřeka,[4] který o situaci uvědomil děkana Václava Čikla[4] a kostelníka Václava Ornesta. Dr. Vladimír Petřek spolu s Václavem Čiklem zajišťovali spojení a denní péči o ukryté parašutisty. Vladyka Gorazd se o úkrytu parašutistů dozvěděl až dva dny po vyhlazení Lidic, večer 11. června 1942, kdy mu Jan Sonnevend oznámil, že se v chrámu skrývá sedm výsadkářů, mezi nimi atentátníci Jan Kubiš, Jozef Gabčík a Josef Valčík.

Na příkaz biskupa Gorazda měli být výsadkáři co nejdříve odvezeni na jiné bezpečné místo. Termín převozu byl určen na 18. června 1942, avšak tou dobou byl už jejich úkryt prozrazen.

Po odhalení úkrytu byli vzápětí zatčeni všichni, kdož se podíleli na jejich skrývání. Nejprve byli zatčeni Václav Čikl s manželkou Marií,[4] kostelník Václav Ornest s rodinou[4] a kaplan Vladimír Petřek[4] (ten přímo ve svém bytě v dnešní Gorazdově ulici 18. června 1942 brzy ráno). Jan Sonnevend byl zatčen gestapem 22. června 1942 i se svou manželkou Marií.[8] Ve čtvrtek 25. června 1942 v 5 hodin ráno byl zatčen v Horních Počernicích vladyka Gorazd a převezen do Petschkova paláce.

Přelíčení před stanným soudem s vladykou Gorazdem a s dalšími vedoucími představiteli pravoslavné církve, kteří pomáhali ukrývat atentátníky na Reinharda Heydricha v chrámu svatého Cyrila a Metoděje proběhlo ve „veřejném“ procesu odpoledne 3. září 1942[2] od 14.00 hodin[3] v Petschkově paláci.[15] Jako jediný ze stanných soudů po atentátu aspoň náznakově (z propagandistických důvodů) připomínal skutečné soudní řízení.[15] O plánu uspořádat tento proces informoval zastupující říšský protektor Kurt Daluege již 14. srpna roku 1942 říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera.[15] Himmler tuto záležitost projednal přímo s Adolfem Hitlerem.[15] Vůdce s procesem souhlasil s tím, že očekává tresty smrti.[15] K soudnímu projednání bylo vpuštěno celkem dvacet prověřených protektorátních novinářů.[15] Ti v průběhu následujících dnů o procesu informovali v tisku.[15] Stannému soudu předsedal velitel pražského gestapa SS-Standartenführer Hans-Ulrich Geschke; žalobcem byl velitel III. oddělení gestapa SS-Hauptsturmführer Wilhelm Schultze; prvním přísedícím byl šéf vyšetřovací komise atentátu na Heydricha SS-Hauptsturmführer Heinz Pannwitz (* 1911 – 1975)[15] a druhým přísedícím Josef Witiska (* 1894 – 1946).[3] Celý proces byl filmován a výpovědi byly pečlivě zapisovány.[3] Nad souzenými představiteli pravoslavné církve byl v 17.00[3] vynesen rozsudek trestu smrti[8] zastřelením (a zabavení veškerého majetku[3]) za „ukrývání vrahů SS Obergruppenführera R. Heydricha a dalších pěti padákových agentů“.

• Biskup pravoslavné církve Gorazd (občanským jménem Matěj Pavlík, narozen 26. května 1879) byl 4. září 1942 ve 14.35[3] zastřelen na Kobyliské střelnici;[15]
• předseda sboru starších pravoslavné církve v Praze Jan Sonnevend (narozen 25. prosince 1880) byl 4. září 1942 ve 14.35[3] zastřelen na Kobyliské střelnici;[8][11]
• farář pravoslavné církve Václav Čikl (narozen 13. ledna 1900) byl 4. září 1942 ve 14.35[3] zastřelen na Kobyliské střelnici;
• kaplan pravoslavné církve doktor Vladimír Petřek (narozen 19. června 1908) byl 5. září 1942 ve 12.00 hodin zastřelen na Kobyliské střelnici. Důvodem odložení jeho popravy o den byla konfrontace s Ladislavem Vaňkem (zakladatelem a vedoucím ilegální organizace Jindra, zatčeným právě 4. září 1942 pražským gestapem), při které Vladimír Petřek odmítl vypovídat.[3]

Dcerou Jana Sonnevenda (* 1880 - † 1942) a Marie Sonnevendové (* 1888 - † 1942) byla Ludmila Sonnevendová. Narodila se 27. června 1908 v Brně. Z prvního manželství (jmenovala se Ortová) měla tři syny.[5] Po rozvodu byli její synové svěřeni do péče otce.[5] S matkou Ludmilou se dle rozhodnutí soudu synové vídali jen jednou týdně.[5] První manžel Ludmily - Ort musel v rámci vyšetřování po prozrazení úkrytu parašutistů potvrdit, že se jeho synové s matkou ani se Sonnevendovými nestýkali nad rámec rozhodnutí rozvodového soudu.[5] Také se musel zavázat, že syny bude vychovávat v německém duchu.[5] Ort jako jeden z mála chirurgů během války v Praze přítomných (židovské chirurgy deportovali, němečtí byli na frontě, a v Praze jich bylo v počtu co by se na prstech jedné ruky spočítalo) pečoval ve své ordinaci i o doléčované důstojníky SS.[5] Od jednoho z nich se dozvěděl, že o přežití jeho třech synů se jednalo až v Berlíně. A jen árijský původ je tehdy zachránil.[5] Po Únoru 1948 měl doktor Ort problémy s komunistickým režimem, protože se nikdy netajil odporem k bolševismu.[5] Byl navíc členem různých společnosti, třeba katolické společnosti PAX, která pořádala různé přednášky, návštěvy galerií a podobně.[5] Zemřel ve svých 63 letech a nedožil se soudu ve vlastizrádném vykonstruovaném procesu.[5] Z jeho tří synů dva nakonec z Československa emigrovali.[5]

Za protektorátu bydlela Ludmila Ryšavá na adrese Na Kolínské 1224/4.[3] Tak se ulice jmenovala od roku 1930 do roku 1948 (německy Kolin-Garten).[3] Dnes (2018) je to Gabčíkova 1224/4, Praha 8.[3] (Na domě je pamětní deska s textem: V tomto domě žili obětaví členové odboje / manželé / Ludmila a Josef / Ryšaví / spolupracovníci výsadku ANTHROPOID, / popraveni nacisty 24.10.1942 v Mauthausenu.) Po prozrazení (18. června 1942) úkrytu parašutistů v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje v Praze byla Ludmila Ryšavá dne 28. června 1942[3] zatčena. Zatčeni byli i její otec, matka a druhý manžel. (Právě přes svého otce Jana Sonnevenda byla Ludmila Ryšavá zapojena do odbojové činnosti a do podpory ukrývaných parašutistů,[3] kterým obstarávala potraviny.[5]) Byla vězněna v Malé pevnosti v Terezíně spolu se svojí matkou.[5] Za pomoc parašutistům byla odsouzena k trestu smrti.[5] Byla popravena v koncentračním táboře Mauthausen dne 24. října 1942.[10] Její jméno je uvedeno na pomníku obětí druhé světové války v „Národním památníku obětí heydrichiády“ v Praze 2, Resslova 9a. Tady je také umístěna její pamětní deska. Tu věnovala Národnímu památníku v říjnu roku 1992 rodina Ortova.[2]

• Pamětní deska vojákům zahraniční armády a český vlastencům. Umístění: Praha 2, Resslova 9, Nové Město, kostel sv. Cyrila a Metoděje.[8]
• Památník protifašistického odboje Kobyliská střelnice. Umístění: Praha 8 - Kobylisy, Žernosecká (mezi ul. Čumpelíkova a Bojasova).[8]
• Jeho jméno je uvedeno na pamětní desce v sídle Ústředního výboru Masarykovy ligy proti tuberkulose v Praze 5, náměstí Kinských 602/2, 150 00 Praha 5.[2]

• Pamětní deska: Zahradníkova 2-8/01 (oběti okupace); přízemí vstupní haly ze Zahradníkovy ulice; Brno - střed.[2]
• Pamětní deska odbojářům v Brně. (Oběti okupace z řad pravoslavné církve.) Umístění: Brno - střed, ulice Gorazdova 8/52, na průčelí na zdi pravoslavného kostela sv. Václava vlevo od vchodu. Souřadnice: 49°11'48.38"N, 016°35'44.43"E.[2][8]

• Pomník obětem 1. a 2. světové války. Umístění: Topolany okres Vyškov, náves, u kostela. Souřadnice : 49°16'43.971" N, 017°2'25.521" E[8]

• In memoriam
• 
  Sonnevendovo jméno je i na pamětní desce na kostele, kde se parašutisté skrývali
• 
  Osobní věstník MNO číslo 42 ze dne 20. října 1945 - titulní strana: udělení Československého válečného kříže 1939-1945
• 
  Jména zástupců Čs. pravoslavné církve popravených na Kobyliské střelnici za ukrývání parašutistů po atentátu na Heydricha

• Jindra, Martin - Česká pravoslavná církev v letech 1942-1945. Martin Jindra. In: Securitas imperii / Praha : Ústav pro studium totalitních režimů Sv. 25/2, (2014), str. 10-39.
• JINDRA, Martin: Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. ÚSTR, Praha 2015.
• Šuvarský, Jaroslav - Pravoslavná církev v odboji. Šuvarský, Jaroslav. In: Rok 1942 v českém odboji. Sborník příspěvků z vědecké konference. Praha : Český svaz bojovníků za svobodu, 1999 s. 110-113.
• Krejčí, Alois - Velký čin malé církve: [od sklepení pravoslavného chrámu k Lidicům]: s otiskem přednášky šéfred. Aloise Krejčího: "O odboji biskupa Gorazda". 2. vyd. V Praze : Sbor starších pravoslavné církve, 1945; (Vlad. Reis). 32 s. : il. ["Památce pravoslavných mučedníků domácího odboje biskupa Gorazda, faráře Václava Čikla, kaplana Dr. Vladimíra Petřeka, předsedy Jana Sonnevenda k 3-mu výročí objevení národních hrdinů v pravoslavném chrámě sv. Cyrila a Metoděje v Praze II., Resslově ulici dne 18. června 1942 ..."; 1. vyd. 1945, 3. vyd. 1947, 4. vyd. 1948]
• Kryštof - Motl, Stanislav - Velký čin malé církve: pravdivý příběh o mimořádné statečnosti pravoslavných věřících. [kolektiv autorů ; předmluva metropolita Kryštof ; doslov Stanislav Motl]. 1. vyd. Praha : Český národní fond kultury, 2011. 91 s., [10] s. obr. příl. : il., portréty, faksim. [10000 výt.] ISBN 978-80-905015-0-8
• Burian, Michal et al. Atentát: operace Anthropoid 1941-1942. 2., upr. vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - Agentura vojenských informačních služeb, 2007. 95 s. ISBN 978-80-7278-411-0.
• Čvančara, Jaroslav. Někomu život, někomu smrt: československý odboj a nacistická okupační moc. 3., upr. vyd. Praha: Laguna, 2008- . sv. ISBN 978-80-86274-81-2.
• Matriky, Topolany. Narození 1870–1910; uloženo: Moravský zemský archiv Brno; fond: Matriky, Topolany. Narození 1870–1910; značka: E 67; signatura: 13244; osoby: Jan Sonnevend (fol. 36)
• 100 let obchodního školství v Brně; místo vydání: Brno; rok vydání: 1995; Jan Sonnevend, str. 19
• In memoriam rodiny MUDr. Karla Svěráka; Vladimír Zapletal; místo vydání: Praha; rok vydání: 1946; rozsah: 15 stran; vydání: 1.; nakladatel: Mladá generace lékařů
• Brněnští občané v boji proti fašismu; František Zřídkaveselý - Jiří Adámek - Milan Kroutil; místo vydání: Brno; rok vydání: 1981; rozsah: 172 stran; vydání: 1.; nakladatel: Blok

• Atentát na Heydricha, Operace Anthropoid, Pravoslavný chrám svatého Cyrila a Metoděje (Praha)
• Svatý Gorazd II., Vladimír Petřek, Václav Čikl, Václav Ornest
• Otto Lev Stanovský
• Josef Valčík
• Hans-Ulrich Geschke
• Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku
• Pravoslavný chrám svatého Václava (Brno)
• Kobyliská střelnice, Seznam popravených na Kobyliské střelnici - Pátek 4. září 1942 (ve 14.00 hodin)
• Oběti heydrichiády
• Ludmila Ryšavá