Jan Sládek

Narodil se v rodině Jana Sládka (1869–??), kancelisty horního úřadu (Bergamtkanzelist) a jeho manželky Františky, rozené Trnkové (1878–??).[1]

Jan Sládek vystudoval v letech 1921–1925 Obchodní akademii v Ostravě, umělecké vzdělání získal v malířském ateliéru Patrika Ungermanna. V Ostravě působil jako malíř a grafik a také jako organizátor kulturního života. Byl též pedagogem na zlínské Škole umění. V jeho volné tvorbě, které se věnoval do konce 50. let, se objevuje sociální tematika a vliv kubismu.[2]

Po skončení druhé světové války se přesunul do Prahy a kromě ilustrování knih se věnoval především scénografii. V letech 1945–1979 pracoval jako scénograf Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze (od roku 1950 jako vedoucí výpravy). Postupně se stal jedním z předních osobností české scénografie a řadí se k zakladatelům moderního scénografického projevu.[2]

• Petr Bezruč: 1883 (1935), verše šestnáctiletého básníka, bibliofilie.
• Karel Jaromír Erben: Prostonárodní české písně a říkadla I.-VI. (1984–1990).
• Fraňo Kráľ: Děti Zuzany Čenkové (1975).
• Milena Hübschmannová: Romské pohádky (1973).
• Marie Majerová: Staropražské pomněnky (1967).
• Moravské národní pohádky a pověsti (1983).
• Walt Morey: Zima v kaňonu (1978).
• František Pavlíček: Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1959).
• Pět slovenských her (1965).
• Jaroslav Seifert: Slezská píseň (1932) – soukromý tisk (bibliofile).
• Karolína Světlá: Hubička; Námluvy; Nebožka Barbora (1973).
• Karolína Světlá: Kříž u potoka (1968).
• Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák (1979).
• Zikmund Winter: Rozina sebranec (1968).
• Jiří Wolker: Balada o očích topičových (1938) – soukromý tisk (bibliofilie).
• Emil Zegadłowicz: Beskydské balady (1933).
• Paul Zaunert: Německé lidové pohádky (1976).