Jan Diviš

Narodil se v Pardubicích do české rodiny, vychodil obecnou školu a poté reálné gymnázium v Jičíně a Pardubicích. Rozhodl se pro vojenskou dráhu a roku 1879 byl přijat na Technickou vojenskou akademii ve Vídni, kterou zakončil jako poručík.

Nejprve sloužil v důstojnické hodnosti poručíka ženijního pluku v Olomoucké pevnosti, po jejím zrušení byl převelen do Přemyšle v Haliči, kde se podílel na dostavbě zdejší pevnosti u hranic s Ruským impériem. Dále postupoval na velitelství ženijních jednotek v Brixenu a poté na několika různých místech Rakouska-Uherska působil jako štábový důstojník či vojenský školitel. Od roku 1902 mu bylo svěřeno velení samostatných jednotek, praporů a pluků. V dubnu nastoupil na velitelství 15. pěšího pluku v Sarajevu na území Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko roku 1878 anektovalo.

V Sarajevu byl Diviš přítomen i 28. června 1914 při atentátu na rakouského následníka trůnu Fratiška Ferdinanda, 28. července 1914 pak Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Diviš byl jmenován vojenským velitelem Sarajeva s působností na celé bosenské území,[2] v listopadu téhož roku byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Roku 1916 však tuto pozici opustil a z armády předčasně odešel. Na vině mohly být čistě osobní spory s nadřízenými veliteli či konflikt na základně národnostních sporů v armádě.

Po návratu do Čech se začal angažovat ve spolupráci s exilovou skupinou Tomáše Garrigue Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika zasazujících se o vznik samostatného Československa, sdružené do tajné organizace Maffie.

Československé milice na Purkyňově nám. (Náměstí Míru), krátce po 28. říjnu 1918

Po vyhlášení samostatného Československa 28. října 1918 byl Diviš jakožto zkušený vojenský velitel a sympatizant české národní myšlenky pověřen členem Národního výboru Josefem Scheinerem vrchním velením nově vytvořené Československé armády. Již 30. října 1918 ji tvořilo 70 bojeschopných a vojensky vycvičených členů, jejichž jádro tvořili někdejší čeští námořníci rakousko-uherského loďstva pod velením Josefa Jiřího Kubáta. Setnina měla vojenské ležení v parku na Slovanském ostrově u Vltavy, časem získala též dostatek zbraní a v prvních dnech převratu obsadila klíčová místa v Praze a také preventivně oblehla uherské pluky pod velením generála Kestřánka, vojenského velitele Prahy, v Karlínských kasárnách. V následujícím čase byla pověřena náborem nových členů s ambicí dosáhnout počtu přes 100 000 vojáků. V prosinci 1918 obdržel Diviš jmenování velitelem Zemského vojenského velitelství v Čechách.

Již v listopadu 1918 byly československé vojenské sbory Divišem vyslány k boji v Československo-maďarské válce proti Maďarské republice rad na jižní slovenské hranici, trvající až do roku 1919, amáda prováděla též akce v sudetských oblastech Sudet, kde na krátkou dobu vznikly čtyři nezávislé republiky usilující o připojení k Německu a Rakousku. Diviš se podílel na strukturálním zřízení armády a stabilizaci celé složky. Jako vrchní armádní velitel sloužil do roku 1920, poté působil na československém Ministerstvu národní obrany. Později byl jmenován armádním generálem III. třídy.

Z armády pak odešel na vlastní žádost roku 1924 do penze.

Československé milice na Václavském náměstí, krátce po 28. říjnu 1918

Jan Diviš zemřel 8. srpna 1934 v Praze ve věku 71 let. Pohřben byl dle svého přání na městském hřbitově v Jičíně, bez vojenských poct a v generálské uniformě.[3]

• Biografický záznam
• Životopis (VHÚ Praha)