Jimmy Carter

James Earl „Jimmy“ Carter, Jr. (* 1. října 1924 Plains, Georgie) je bývalý americký demokratický politik, byl 39. prezident Spojených států amerických (19771981), 76. guvernér Georgie (19721975) a senátor v senátu státu Georgie (19621966). Carter v roce 2002 obdržel Nobelovu cenu za mír.

James Earl Carter
39. prezident Spojených států amerických
Ve funkci:
20. ledna 1977  20. ledna 1981
ViceprezidentWalter Mondale
PředchůdceGerald Ford
NástupceRonald Reagan
76. guvernér státu Georgie
Ve funkci:
12. ledna 1971  14. ledna 1975
PředchůdceLester Maddox
NástupceGeorge Busbee
Stranická příslušnost
ČlenstvíDemokratická strana

Narození1. října 1924 (97 let)
Plains, Georgie
Spojené státy americké Spojené státy americké
ChoťRosalynn Carterová
RodičeJames Earl Carter a Lillian Gordy Carter
DětiJack Carter
James Carter
Donnel Carter
Amy Carter
PříbuzníBilly Carter, Gloria Carter Spann a Ruth Carter Stapleton (sourozenci)
Berry Gordy (second cousin)
Jason Carter (politician)[1] a Sarah R. Carter[1] (vnoučata)
SídloPlains
Alma materNámořní akademie Spojených států amerických (do 1946)
Union College (od 1953)
Georgia Institute of Technology
Jihozápadní státní universita v Georgii
Profesenámořní důstojník, diplomat, romanopisec, politik, zemědělec, autor autobiografie, ponorkář, státník, ochránce životního prostředí, podnikatel, inženýr, mírový aktivista, lidskoprávní aktivista a spisovatel
NáboženstvíBaptisté
OceněníInternational Mediation medal (1979)
Ansel Adams Award (1982)
Albert Schweitzer Prize for Humanitarianism (1987)
Fulbrightova cena (1994)
Audubon Medal (1994)
 více na Wikidatech
Podpis
CommonsJimmy Carter
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V prezidentských volbách v roce 1976 porazil republikánského kandidáta Geralda Forda.

Prezidentské období

Jimmy Carter & Leonid Brežněv při ratifikaci SALT-2 (1979, Vídeň)
Menachem Begin, Jimmy Carter a Anvar Sadat během mírových jednání v Camp Davidu
Jimmy Carter a Andy Warhol v roce 1977

Za jeho největší úspěchy je považováno vytvoření národní energetické politiky a reforma vlády, která vedla k vytvoření dvou ministerstev, Ministerstva energetiky a Ministerstva školství. Carter také úspěšně dereguloval některá průmyslová odvětví a zároveň prosadil silnější legislativu pro ochranu životního prostředí a rozšiřování národních parků na Aljašce. V mezinárodní politice se mezi jeho největší úspěchy řadí zprostředkování uzavření mírové dohody v Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem 26. března 1979, dohody o Panamském průplavu, vytvoření plných diplomatických styků s Čínou a pokračování v druhé řadě rozhovorů o omezení strategických zbraní (SALT), jejichž první část byla uzavřena již v roce 1972.

Během jeho vlády USA nevedly žádnou válku. Carter pokračoval v podpoře indonéského prezidenta Suharta jako spojence během studené války a to navzdory masivnímu porušování lidských práv na Východním Timoru, který byl roku 1975 okupován a protiprávně anektován Indonésií.[2]

V roce 1979 byl Carter nucen čelit následkům druhého ropného šoku. V listopadu téhož roku začala jeho obliba u obyvatel klesat. V Íránu proběhla islámská revoluce a byl svržen proamerický íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví. Na americkém velvyslanectví v Teheránu bylo zadržováno několik desítek amerických občanů jako rukojmí a Íránci za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha do Íránu.

Když o měsíc později došlo k sovětské invazi do Afghánistánu na podporu vládnoucího marxistického režimu, Carter se začal jevit jako slabý prezident, za kterého vliv Spojených států ve světě začal klesat. Další vlna zklamání se objevila, když v dubnu 1980 zcela selhala operace na osvobození amerických rukojmí v Teheránu. Pokud by proběhla úspěšně, měl by Carter lepší pozici pro obhájení prezidentského úřadu. V listopadu téhož roku jej ale zcela podle očekávání porazil Ronald Reagan. O deset let později se přišlo na to, že vydání rukojmích bylo záměrně pozdrženo, aby se odehrálo až po volbách.[3][4][5] Událost byla nazvána Říjnové překvapení (October Surprise). V souvislosti s vojenskou účastí SSSR v Afghánistánu začal podporovat afghánské mudžahedíny a přiměl olympijský výbor USA, že tento rozhodl 12. dubna 1980 o neúčasti amerických sportovců na XXII. LOH v Moskvě.[6]

Po opuštění prezidentského úřadu

Poté, co opustil úřad, začal se Carter věnovat především charitě a podílel se na mírovém řešení některých konfliktů. V roce 2002 obdržel za svou práci Nobelovu cenu za mír. Ještě dnes se nevyhýbá veřejnosti, přijímá účast v komentovaných zpravodajských událostech a publicistických pořadech – například nepodpořil americkou invazi do Iráku a kritizuje praktiky mučení válečných zajatců v rámci Operace Trvalá svoboda. Mimoto publikoval knihu Beyond the White House. V srpnu 2015 mu byla diagnostikována rakovina, ale brzy se vyléčil.

Vyznamenání a čestné akademické tituly

Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Jimmyho Cartera.

Citáty

Nemůžeme být světový vůdce míru a současně světově největší výrobce zbraní.
 Jimmy Carter, ve své prezidentské kampani, 1976[7]
Vláda Jimmy Cartera
ÚřadOsobaObdobí
PrezidentJimmy Carter1977–1981
ViceprezidentWalter Mondale1977–1981
Ministr zahraničíCyrus Vance1977–1980
 Edmund Muskie1980–1981
Ministr financíW. Michael Blumenthal1977–1979
 G. William Miller1979–1981
Ministr obranyHarold Brown1977–1981
Ministr spravedlnostiGriffin Bell1977–1979
 Benjamin R. Civiletti1979–1981
Ministr vnitraCecil D. Andrus1977–1981
Ministr obchoduJuanita M. Kreps1977–1979
 Philip M. Klutznick1979–1981
Ministr práceRay Marshall1977–1981
Ministr zemědělstvíRobert Bergland1977–1981
Ministr zdravotnictví a
vzdělání
Joseph A. Califano, Jr.1977–1979
Ministr zdravotnictvíPatricia R. Harrisová1979–1981
Ministr vzděláníShirley M. Hufstedlerová1979–1981
Ministr bytové výstavby a
rozvoje měst
Patricia R. Harrisová1977–1979
 Moon Landrieu1979–1981
Ministr dopravyBrock Adams1977–1979
 Neil E. Goldschmidt1979–1981
Ministr energetikyJames R. Schlesinger1977–1979
 Charles W. Duncan1979–1981

Dílo

  • Život ve víře, vzpomínky (Pragma, 1997)

Odkazy

Reference

  1. New Georgia Encyclopedia. Dostupné online. [cit. 2021-02-02]
  2. DUMBRELL, John. The Carter Presidency: A Re-evaluation. 2nd. vyd. Manchester, England, UK: Manchester University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0-7190-4693-3. S. 187, 191. (anglicky)
  3. Honegger, Barbara.: October Surprise, New York: Tudor, 1989. 323 stran.
  4. Parry, Robert.: Trick or Treason: The October Surprise Mystery, New York: Sheridan Square Press, 1993. 350 stran.
  5. Sick, Gary.: October Surprise: America's Hostages in Iran and the Election of Ronald Reagan, New York: Times Books – Random House, 1991. 278 stran
  6. KÖSSL, Jiří; KRÁTKÝ, František; MAREK, Jaroslav. Dějiny tělesné výchovy II.. Praha: Olympia, 1986. Kapitola Mezinárodní sportovní hnutí, s. 209.
  7. http://www.controlarms.org/the_issues/arms_industry.htm

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.