Jakub I. Stuart

V posledních letech Alžbětiny vlády probíhala mezi Jakubem a sirem Robertem Cecilem, hlavním představitelem anglické vlády, tajná korespondence, která měla připravit klidné předání anglického trůnu Jakubovi. Alžběta zemřela 24. března 1603 a odpoledne byl Jakub prohlášen anglickým králem. Jakub se vydal do Londýna, aby se ujal anglického trůnu. Byl korunován 25. července.

Navzdory hladkému předání moci a vřelému přijetí musel Jakub v počátečním období čelit dvěma spiknutím. To vedlo mimo jiné k uvěznění lorda Cobhama a Waltera Raleigha. Vzbouřenci předpokládali, že Jakub bude provádět reformy a byli pobouřeni tím, že tajná královská rada zůstala, tak jak bylo dojednáno mezi Jakubem a Cecilem, beze změny. Jakub ji nicméně později rozšířil o své spojence Jindřicha Howarda, Thomase Howarda a dalších pět skotských šlechticů. V počátečním období řídil každodenní správu země Robert Cecil, který byl později jmenován hrabětem ze Salisbury. Jakub se tak mohl věnovat otázkám personální unie, zahraniční politice a svým zálibám, především lovu.

Jakubovou ctižádostí bylo vytvoření personální unie Skotska a Anglie, aby tak vzniklo jednotné království s jedním panovníkem, jedním parlamentem a jednotnými zákony. Tento plán se setkal s odporem v obou zemích. V dubnu 1604 Dolní sněmovna odmítla na základě právních rozborů jeho požadavek, aby byl titulován jako král Velké Británie.

V zahraniční politice byl Jakub úspěšnější, když se mu podařilo ukončit anglo-španělskou válku. V srpnu 1604 díky diplomatickým schopnostem Roberta Cecila a Jindřicha Howarda byla podepsána mírová dohoda mezi oběma zeměmi. Možnost provozovat katolické bohoslužby, což byl hlavní zájem Španělska, byla v Anglii tolerována. V době jeho vlády docházelo k expanzi anglického obchodu a vlivu především prostřednictvím Východoindické společnosti. Byla například vybudována anglická osada v Indonésii.

V předvečer úvodního jednání parlamentu 5. listopadu 1605 byl ve sklepení Westminsterského paláce dopaden Guy Fawkes nedaleko od sudů naplněných střelným prachem. Byl jedním ze členů spiknutí střelného prachu, kteří chtěli následující den vyhodit do vzduchu budovu parlamentu a zabít tak krále i členy parlamentu. Spiklenci byli odhaleni a Fawkes byl po mučení popraven.

Spolupráce mezi králem a parlamentem po odhalení spiknutí byla odchylkou od běžných vztahů. V červenci 1604 Jakub rozpustil jednání parlamentu poté, co nezískal podporu ani pro personální unii ani pro finanční subvence. V dalším období jeho vlády se Jakub potýkal s finančními problémy způsobenými inflací a nekompetencí jeho úředníků. V únoru 1610 Robert Cecil předložil plán, který zahrnoval předání deseti královských koncesí parlamentu za schválení jednorázového příjmu ve výši 600000 liber a pravidelného ročního příspěvku ve výši 200000 liber. Následná jednání nevedla k výsledku, Jakub ztratil trpělivost a 31. prosince 1610 parlament rozpustil. Podobně se zachoval i roku 1614, kdy rozpustil jednání parlamentu po dvou týdnech neúspěšného jednání o zvýšení příjmu dvora. Jakub pak vládl bez parlamentu až do roku 1621. Z finančních důvodů vytvořil šlechtický titul baronet.

Za vlády Jakuba I. se politická situace v Anglii stabilizovala, lid mu však vyčítal téměř sedm let vlády bez parlamentu; je ale pravda, že jeho rádce, Robert Cecil, se snažil nastolit reformy, které přerušila jeho smrt. Cecilův nástupce lord Buckingham posílil absolutismus a byl odpůrcem puritánů, požadujících laickou církev. Jakub se obával zásahů parlamentu do státní politiky. Parlamentu a lidem se jeho praktiky s božskou mocí nelíbily. Později měl Jakub spory s parlamentem ohledně financí, potřeboval totiž splatit dluhy po Alžbětě I. Parlament se však vždy obhájil, neboť argumentoval v souladu se zákonem.

Jakub I na obraze od Daniela Mytense z roku 1621

Za Jakubovy vlády začala od roku 1621 kolonizace amerického kontinentu, hlavně Severní Ameriky, a to především přesídlenci z řad nespokojených puritánů.

Jakubovu zahraniční politiku charakterizují především ústupky Španělsku. Věno ze sňatku mezi Jakubovým synem Karlem a španělskou princeznou Marií bylo dalším možným zdrojem příjmů. Tento svazek měl také pomoci udržet mír se Španělskem a vyhnout se tak válečným výdajům. Výhody této politiky mohly být využity po dobu, kdy probíhala tato jednání a byl to zřejmě důvod, proč Jakub jednal o tomto svazku téměř deset let.

Počátek třicetileté války Jakubova mírová jednání ohrozil. Jeho zeť Fridrich Falcký, jenž byl na podzim roku 1619 zvolen a korunován českým králem, byl již následujícího roku 1620 z Čech vyhnán Ferdinandem II. Jakub svolal na rok 1621 jednání parlamentu, aby získal prostředky na válečné tažení na podporu svého zetě Fridricha. Dolní sněmovna odsouhlasila finanční podporu, ale ve výši, která nedostačovala na financování odpovídající výpravy, a dále připomněla příjmy, které Anglie získávala v době vlády Alžběty z přepadávání lodí dovážejících zlato z Ameriky. Tato připomínka jasně směřovala proti Španělsku. V listopadu 1621 skupina šlechticů vydala petici, v níž požadovala vyhlášení války Španělsku a požadavek, aby se princ Karel oženil s některou z protestantských princezen. Jakub jim odpověděl, aby se nepletli do královských záležitostí. To vyprovokovalo mezi členy dolní komory vydání prohlášení požadující dodržování práva na svobodu projevu. Jakub tento protest odmítl a parlament znovu rozpustil.

Roku 1623 se princ Karel v doprovodu vévody z Buckinghamu vydal tajně do Španělska, aby přímým jednáním dohodli jeho sňatek s Marií. Té se ale Karel nelíbil a Španělé navíc požadovali, aby Karel konvertoval ke katolické víře a zůstal ve Španělsku jeden rok jako rukojmí. Karel a vévoda z Buckinghamu se po neúspěšném jednání vrátili do Anglie, vzali politiku vůči Španělsku do svých rukou a chtěli vyhlásit Habsburkům válku. Pro shromáždění dostatečných prostředků na jejich financování bylo svoláno jednání parlamentu na únor 1623. Jakub nechtěl válku proti Španělsku vyhlásit, hlavní politickou silou se však již stával jeho syn Karel podporovaný vévodou z Buckinghamu.

Jakub I. miloval lov. Pokud se nemohl zúčastnit této zábavy, míval mrzutou náladu, když si však vyjel do lesů, zapomínal na celý okolní svět, lov byl jeho největší vášní, na kterou plýtval časem a financemi. Zvláštně se choval ve chvílích, když se mu podařilo skolit jelena – tu údajně seskočil s koně, prořízl ulovenému zvířeti hrdlo a krví pomazal tváře dvořanů, kteří ho provázeli. Měl rád i kohoutí zápasy a souboje býků či medvědů. Rád se kochal i pohledem na svou zoologickou sbírku – choval lvy, krokodýly, antilopy, velbloudy a další exotická zvířata.

V letech 1597 až 1598 Jakub napsal dvě knihy – The Trew Law of Free Monarchies a Basilikon Doron, ve kterých pojednával o ideologických základech monarchie. V Trew Law vyjádřil myšlenku o božském původu králů, kteří jsou tímto postaveni na úroveň nad ostatní obyvatele. Kniha popisuje absolutistickou monarchii, kde panovník vydává zákony královským výnosem, přičemž však by měl zároveň brát ohled na tradici a Boha. Jakub zde mimo jiné uvádí, že panovník je vlastníkem svého království. Basilikon obsahuje praktické rady pro správu království a byl určen jako soubor rad pro jeho syna Karla. Je považován za jedno z nejlepších Jakubových děl.

Král Jakub I. Stuart byl významný intelektuál a kromě shora uvedených prací o způsobu vlády zasahoval i do debaty o teologických otázkách. Nečinil tak však s náležitým taktem a od Jindřicha IV. Francouzského si vysloužil cejch „nejmoudřejší hlupák v celém křesťanstvu".[1] Napsal řadu teologických pojednání, především spis Daemonologie, který byl vytištěn roku 1597 ve Skotsku (v Edinburghu) a v němž hájil pronásledování čarodějnic. Čtyři jeho teologické traktáty zařadila katolická církev na Index zakázaných knih.[2]

V roce 1604 sepsal a vydal své pojednání Protiúder proti tabáku.[3] V tomto spise vyčítal kuřákům, že podléhají dětinské slabosti pro novinky a napodobování indiánů, které nazval otroky Španělů.[4]

Jakub měl blízké vztahy s několika muži, především Esme Stewartem, hrabětem z Lennoxu, Robertem Carrem, hrabětem ze Somersetu a Jiřím Villiersem, vévodou z Buckinghamu. Někteří historikové vyvozují z jeho korespondence s nimi, že byl homosexuál nebo bisexuál. Ve skutečnosti je tato domněnka zahalena nejasnostmi. V době, kdy mu bylo 23 let, podnikl Jakub se svými muži dobrodružnou výpravu na záchranu své budoucí manželky Anny. Později se vzali a měli spolu několik dětí. Je také doložen Jakubův dvouletý vztah s Annou Murrayovou. Na druhé straně při obnově Apethrope Hall v letech 2004 až 2008 byla objevena tajná chodba mezi jeho ložnicí a ložnicí jeho oblíbence Jiřího Villierse.

Pro zajištění nástupnictví se Jakub rozhodl hledat vhodnou manželku. Vybral si čtrnáctiletou Annu Dánskou, mladší dceru protestantského dánského krále Frederika II. Krátce po dojednání sňatku vyplula Anna do Skotska, ale bouře zahnala její loď k norskému pobřeží. Když se tato zpráva donesla Jakubovi, vyrazil do Leithu, aby Annu doprovodil do Skotska osobně. Pár byl oddán 23. listopadu 1589 v biskupském paláci v Oslu a po krátké době se vrátil do Skotska. V počátečním období jejich vztahu projevoval Jakub Anně náklonnost, nicméně v letech 1593 až 1595 měl vztah s Annou Murrayovou, kterou označoval za svou milenku. Z manželství Jakuba a Anny Dánské vzešly tři děti:

Jakubova manželka Anna Dánská

• Jindřich – 1594–1612, zemřel v 18 letech na břišní tyfus
• Alžběta – 1596–1662, pozdější česká královna; ∞ 1613 falcký kurfiřt Fridricha V. Jejich vnuk (tedy pravnuk Jakuba I. Stuarta) se jako Jiří I. stal zakladatelem hannoverské dynastie Spojeného království.
• Karel – 1600–1649, Jakubův následník; ∞ 1625 Henrietta Marie Bourbonská, nejmladší dcera francouzského krále Jindřicha IV.