Iveta Radičová

Nikdy nesympatizovala s režimem v Československu. Její kolegyně Mária Malíková o ní řekla, že se nikdy netajila svou nevolí pracovat pod ideologickým diktátem, byla i svědkem jak Radičová odmítla členství v KSS a veřejně projevila nesouhlas s režimem.[1]

V roce 1987 se podílela i na tvorbě publikace Bratislava/nahlas, která kritizovala režim (zejména v politikách, které se týkaly přírodních složek prostředí, kulturně-historických složek prostředí a sociálního prostředí). Jako autorka však není nikde uvedena, její spolupráci potvrdil Ján Budaj.[1]

Počátkem podzimu 1989 spoluiniciovala list prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém protestovala proti uvěznění Bratislavské pětky, riskovala tím přinejmenším svoji kariéru.[1]

Tak, jako mnozí jiní sociologové, patřila k těm co zakládali VPN. Jistý čas byla její mluvčí. Stála též u zrodu slovenské pobočky ODS. ODÚ-VPN se jí zdála jako málo pravicová. Mimo jiné odmítla rozdělení federace bez referenda, což jí hrubě vyčítali Ivan Gašparovič, Robert Fico, Ján Slota v prezidentské kampani v roce 2009 s tím, že nemá právo stát se prezidentkou republiky, když odmítla její vznik.

V roce 1992 byly na Slovensku proreformní a pročeskoslovenské strany značně rozdrobeny a ve volbách zvítězila nacionalistická HZDS. V témže roce se Radičová z politiky na 13 let stáhla.

Po skandálu jejího předchůdce, ministra práce, sociálních věcí a rodiny Ľudovíta Kaníka, ve kterém figurovaly strukturální fondy, ji tehdejší premiér Mikuláš Dzurinda v říjnu 2005 povolal do ministerského křesla. Tehdy byla ředitelkou Sociologického ústavu při Slovenské akademii věd. Ze začátku se odmítla zařadit jako politička, spíš se profilovala jako specialistka, aktivistka třetího sektoru a mentorka. Na rozdíl od předchozího ministra rozuměla problému sociální analýzy a inkluze a věděla, jaké mají sociální reformy dopady na obyvatelstvo, přičemž poctivě zachovávala pravicovou linii Dzurindovy vlády.

Počáteční odmítání politických struktur ustoupilo a po 13 měsících v ministerském křesle Radičová v listopadu 2006 vstoupila do SDKÚ-DS, kde byla záhy zvolena místopředsedkyní a stala se též nejoblíbenější tváří této strany. Po nástupu Roberta Fica odešla se svou stranou do opozice a stala se poslankyní. Ve volbách v roce 2006 získala 205 538 preferenčních hlasů, nejvíc v rámci SDKÚ.

V letech 2006 až 2009 byla poslankyní Národní rady Slovenska za SDKÚ-DS. 23. dubna 2009 sa vzdala poslaneckého mandátu poté, co vyšlo najevo, že v parlamentu neoprávněně hlasovala za jinou poslankyni SDKÚ Tatianu Rosovou.[2] Odmítla, že se jednalo o podvod, své chování vysvětlila tím, že šlo o zkratovou situaci a věděla, jak chce její kolegyně hlasovat (Rosová prezentovala svůj vlastní postoj před poslanci) i to, že by se prý nestihla přesunout od řečnického pultu ke své lavici. Poprvé na Slovensku se poslanec vzdal mandátu s vysvětlením, že udělal chybu.

Iveta Radičová a Magda Vášáryová během kampaně prezidentských voleb

V prezidentských volbách kandidovala jako občanská i politická kandidátka tzn. její kandidaturu navrhli jednak poslanci a jednak její kandidaturu navrhli občané v petici. V prvním kole voleb 21. března 2009 se umístila se na druhém místě se ziskem 38,05 % (713 735 hlasů) za Ivanem Gašparovičem a postoupila s ním do druhého kola voleb. Ve druhém kole vyhrál Ivan Gašparovič se ziskem 55,5% hlasů. Iveta Radičová získala 44% při volební účasti 51% voličů. Do druhého kola prezidentských voleb se dostala jako první žena v historii Slovenska.[3] Kromě vlastní politické strany SDKÚ-DS, jí vyjádřily podporu další dvě parlamentní strany opozice Kresťanskodemokratické hnutie, Strana maďarskej koalície - Magyar Koalíció Pártja, mimoparlamentní subjekt OKS a mnoho intelektuálů a osobností. Ze zahraničních osobností jí podpořil např. Václav Havel.[4]

Radičová na summitu Evropské lidové strany, 2010

Radičová při setkání s Hlilary Clintonovou

V červnu 2010 vedla stranu SDKÚ-DS do parlamentních voleb, kde strana získala 15,42 % hlasů a skončila tak na druhém místě za vítěznou stranou SMER (34,79 % hlasů).[5] Iveta Radičová opět s velkým náskokem vyhrála preferenční hlasování, když získala 223 762 "kroužků" čili 57,36% ze všech hlasů.[6] Sestavením vlády byl sice nejprve pověřen předseda strany SMER Robert Fico, protože ale nezískal dostatečnou podporu ve slovenském parlamentu, byla pověřena sestavením vlády Radičová.[7]

Po parlamentních volbách 2010 byla kandidátkou nejsilnější pravicové strany SDKÚ-DS na post předsedkyně vlády Slovenska.[8] 23. června 2010 ji prezident republiky pověřil sestavením vlády, tudíž se stala designovanou předsedkyní vlády Slovenské republiky. Následně sestavila vládu s SaS, KDH a Mostem-Híd. Tyto strany mají v novém parlamentu těsnou většinu 79 křesel a všechny den po volbách odmítly spolupráci se Smerem-SD a SNS. Richard Sulík navštívil Radičovou v jejím štábu během volební noci několik hodin po vyhlášení exit-polls a s Jánem Figelem a Bélou Bugárem si hned psala SMS zprávy.

Radičová vykonávala svůj poslanecký mandát pouze několik hodin, nejméně ze všech zvolených poslanců. Mandát jí sice vznikl volbou, ale funkci začala vykonávat až na slavnostní schůzi nového parlamentu a to složením slibu 8. července 2010 v 10:38,[9] krátce po půl deváté hodině večer ji prezident jmenoval premiérkou Slovenska, čímž sice její mandát nezanikl, ale přestal se uplatňovat (tzv. klouzavý mandát, přešel na náhradníka kandidátní listiny). Ostatní ministři byli jmenováni 9. července v 9 hodin ráno.

3. května 2012 oznámila odchod ze své strany SDKÚ-DS.[10]