Italské tažení

Italské tažení
	konflikt: Druhá světová válka
	; Vojáci USA střílejí bazookou na německé kulometné hnízdo, Lucca, 1944
trvání:	10. července 1943 – 2. května 1945
místo:	Sicílie, apeninský poloostrov
výsledek:	vítězství spojenců, avšak z hlediska dlouhodobého neúspěch
strany
Spojenci:; Spojené království Indie; Židovská brigáda; Spojené státy americké; Svobodná Francie; Kanada; Polsko; Nový Zéland; Jižní Afrika; Austrálie; Belgie; Brazílie; Řecko; Československo[1]; Sýrie; Italský odboj; Italské království; (po 8. 9. 1943); jugoslávští partyzáni	Osa:; Velkoněmecká říše Čechy a Morava [pozn. 1]; Italské království; (do 8. 9. 1943); Italská sociální republika; (od 8. 9. 1943); Slovensko; Chorvatsko
velitelé
Allied Force Headquarters:; Dwight D. Eisenhower (do ledna 1944); Henry Maitland Wilson (leden až prosinec 1944); Harold Alexander; Mark W. Clark	Skupina armád C:; Albert Kesselring; Heinrich von Vietinghoff (říjen 44 až leden 45 a od března 45); Vittorio Ambrosio; Rodolfo Graziani
síla
až 1 333 856 (1945)	365 616 (1944); 332 524 (1945); 160 180 mužů; 5 002 mužů
ztráty
114 000 mužů; 198 000 mužů; 15 197 mužů; Celkem: 92 000 padlých a pohřešovaných, 220 000 zraněných a zajatců	47 873 padlých; 97 154 pohřešovaných a zajatců; 163 600 zraněno; 13 021 mužů; 10 padlých a 15 raněných, zhruba 800 vojáků zběhlo

Italské tažení představuje hlavní část poslední fáze druhé světové války ve Středomoří, během které byla Osa systematicky vytlačována z oblasti, aniž by měla sebemenší šanci na zvrat. Zahrnuje tažení jednotek Spojenců napříč Sicílií a Apeninským poloostrovem.

Italské tažení zahájila Invaze na Sicílii (Operace Husky), která začala v noci z 9. na 10. července 1943, a po ovládnutí tohoto ostrova spojenci pokračovalo vyloděním přímo na Apeninském poloostrově v září téhož roku (první britské a kanadské jednotky se vylodily 3. září, hlavní fáze operace byla zahájena 9. září). Počáteční drtivé úspěchy Spojenců byly usnadněny váhavostí Italů, kteří postrádali bojové nadšení a hodlali od Německa zběhnout, a hrubými chybami Hitlera, který většinu použitelných jednotek Osy ve Středomoří nechal nahnat do předem ztracené bitvy o Tunisko, odkud už je nedokázal dostat, takže v prvních fází bojů, zejména na Sicílii, neměla Osa dost jednotek na jakýkoliv smysluplný boj.

Spojenci zpočátku relativně rychle postupovali, ale postupem času, zejména po kapitulaci Itálie a rychlém obsazení severní a střední části Apeninského poloostrova německými jednotkami, se podoba bojů silně změnila. Němci, jimž velel maršál Albert Kesselring, obratně využívali hornatou krajinu střední Itálie k zdržovacím a ústupovým bojům. Tento postup byl potenciálně velice riskantní, pokud by se Spojenci rozhodli provést větší vylodění hluboko v jejich týlu a frontové jednotky prostě odříznout (na tuto možnost Kesselring Hitlera opakovaně upozorňoval), ovšem Spojenci se o to vážně pokusili jen jednou (viz vylodění u Anzia) a celá operace skončila takovým neúspěchem, že se už o nic podobného znovu nepokusili.

Boje v Itálii tak trvaly až do konce války, v době jejího ukončení se trosky Kesselringových jednotek nacházely v Pádské nížině a bránily zbytky Gótské linie.

Bitvy italského tažení

Invaze na Sicílii

Spojenecká invaze na Sicílii (krycí název Operace Husky) začala 10. července 1943 a skončila 17. srpna téhož roku. Během této doby Spojenci vytlačili jednotky Osy z ostrova. Což umožnilo otevřít lodní linky přes Středozemní moře. Ve svém důsledku operace vedla také ke svržení italského vůdce Benita Mussoliniho.

Invaze do Itálie

3. září 1943 ráno se přes Messinský průliv začaly přepravovat 5. britská a 1. kanadská divize 8. britské armády pod velením Bernarda Montgomeryho. Po hladkém vylodění spojenecké jednotky téměř beze ztrát obsadily Reggio di Calabria a okamžitě zahájily postup na sever. 9. září 1943 se v okolí Salerna začala vyloďovat 5. americká armáda generála Marka Clarka. Celá operace byla nanejvýš riskantní. V prvním sledu se vylodily pouze 3 pěší divize. To znamenalo, že počítáme-li 2 pěší divize generála Montgomeryho, které ale byly daleko na jihu, v Itálii bylo 5 spojeneckých divizí, proti nimž stálo 18 divizí nepřítele.

Boje na Gustavově linii

Začátkem zimy se Němci stáhli na Gustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénu Apeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranu vyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavá bitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu se Polákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci do Říma.[2] Němci zatím v pořádku ustoupili na Gótskou linii, protínající italský poloostrov mezi Pisou a Rimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout k Vídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.

Ve dnech 26.–28. prosince 1944 přešly německo-italské jednotky v oblasti regionu Garfagnano do protiútoku (viz Bitva u Garfagnanu). Jednalo se o první frontové nasazení italských jednotek republiky Saló, které do té doby vedly protipartyzánské operace nebo se podílely na strážní a pořádkové službě. Vojsko Osy zastihlo Američany nepřipravené, způsobili jim ztráty přes 1000 padlých a nezvěstných a zajetí 300 vojáků, především Afroamerického původu. I když mussoliniovská propaganda garfagnanskou ofenzívu nafoukla do ohromných rozměrů (přirovnávajíc ji k probíhající německé protiofenzivě v Ardenách) a bezpochyby se jednalo o taktický úspěch, zvrátit průběh války to nemohlo.

Boje v severní Itálii

Začátkem dubna 1945 zahájili Spojenci ofenzívu, během níž překročili řeku Pád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícího Mussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.

Odkazy

Poznámky

Do severní Itálie byla odvedena většina protektorátního Vládního vojska o velikosti jedenácti praporů (5 002 vojáků, z toho 272 důstojníků) za účelem strážní služby a pomocných prací. Zde bylo zřízeno odloučené velitelství, tzv. Zasazený generální inspektorát ve Veroně a tři jemu podřízené Zasazené inspektoráty v Bologni, Varese a Turíně. Operačně podléhalo Vládní vojsko oblastním velitelům SS Horní Itálie – Západ a Horní Itálie – Střed. Po příjezdu do Itálie byly jednotky dovyzbrojeny samopaly a kulomety. Vládní vojáci byli nasazeni do boje proti italským partyzánům.

Reference

František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, Libri, 2010, str. 707
Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 336.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu italské tažení na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[2] Do severní Itálie byla odvedena většina protektorátního Vládního vojska o velikosti jedenácti praporů (5 002 vojáků, z toho 272 důstojníků) za účelem strážní služby a pomocných prací. Zde bylo zřízeno odloučené velitelství, tzv. Zasazený generální inspektorát ve Veroně a tři jemu podřízené Zasazené inspektoráty v Bologni, Varese a Turíně. Operačně podléhalo Vládní vojsko oblastním velitelům SS Horní Itálie – Západ a Horní Itálie – Střed. Po příjezdu do Itálie byly jednotky dovyzbrojeny samopaly a kulomety. Vládní vojáci byli nasazeni do boje proti italským partyzánům.

[1] František Čapka: Dějiny zemí koruny české v datech, Libri, 2010, str. 707

[3] Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s. ISBN 80-86144-61-5. S. 336.