Italská liga

V první polovině 15. století větší italské mocnosti konsolidovaly svá území. Savojsko expandovalo směrem k ligurskému pobřeží; Benátky se soustředily na Teraferma (své území na severu Apeninského poloostrova) zatímco Stato da Màr (ostatní benátská území) byl ohrožen tureckou expanzí; Milán ovládl větší část Lombardie a expandoval na jih; Florencie ovládla většinu Toskánska; Papežský stát započal zcelování svého území, jež pokračovalo ještě další dvě století; a Alfons V. Aragonský získal obě Sicílie a pokračoval v rozšiřování území směrem na sever.[2]

Liga byla slavnostně vyhlášena 2. března 1455 papežem Mikulášem V. Mezi ním, králem Alfonsem a dalšími malými státy ligy (s výjimkou malatestovského Rimini, na jehož vyloučení Alfonso trval)[3] tím vznikla dohoda o vzájemné obraně a 25leté příměří, zakazující vytvářet oddělená spojenectví či smlouvy a potvrzující stávající hranice.[1] Tím skončilo delší období konfrontace italských států. Signatáři uznali kondotiéra Francesca Sforzu za nástupce posledního Viscontiho v Miláně poté, co se oženil s jedinou dcerou Filippa Marie Viscontiho. Relativní mír a stabilita následkem smlouvy z Lodi a ligy, podporované Francescem Sforzou, umožnily Sforzům upevnit vládu nad Milánem;[4] a nejdůležitějším zahraničněpolitickým rozhodnutím Cosima Medicejského bylo ukončení tradiční rivality mezi jeho Florencií a Milánem.[5]

Liga byla logickým rozvinutím míru Lodi, zrozeného z poznání, že žádný z malých italských států, navzdory dlouhým a krvavým válkám předchozích sta let, nebyl schopen ovládnout sever, natož celý poloostrov. Liga proto poskytovala détente, založený na vzájemné podezřívavosti a strachu z Francie spíše než na spolupráci, která by bývala mohla vést k vytvoření širšího, sjednoceného státu.

Italská liga hrála důležitou roli v mocenské rovnováze, o kterou později usiloval florentský vládce Lorenzo Medicejský (1449-92). Poskytovala dostatek stability umožňující poloostrovní ekonomice, aby se zotavila ze ztráty populace a ekonomické deprese způsobené černou smrtí a jejími následky, a vedla k ekonomické expanzi, která vydržela až do začátku 17. století.[6] Liga také umožnila vytvoření prvních stálých vyslanectví mezi státy italského poloostrova,[7] jež sledovala dodržování podmínek zakazujících podporu exilových disidentů.[8] Zřejmě první pojednání o vyslancích De Officio Legati napsal Ermolao Barbaro v Benátkách v roce 1490 poté, co sloužil jako benátský vyslanec v Burgundsku a Miláně.[7]

Smrt hlavního podporovatele ligy Lorenza Medicejského roku 1492 předznamenala její rozklad.[9][10] Lorenzo chápal výhodnost udržování rovnováhy mezi pěti mocnostmi v kontrastu ke snaze eliminovat nepřátele.[10] I když liga nedokázala předejít francouzské invazi v roce 1494, jež zahájila italské války, dokázala aktivovat (jako Benátská liga) ozbrojený odpor proti Karlovi VIII. poté, co vyplenil Neapolské království.[1] Armáda ligy zaútočila na Francouze u Fornova a ovládla bitevní pole, ale nedokázala předejít spořádanému francouzskému ústupu.[1] Benátská aliance s Francií a Španělskem proti Milánu a Neapoli v druhé italské válce 1499–1504 však dala lize smrtící ránu.[11]

V důsledku příměří ligy se Itálie na rozdíl od Francie, Španělska a Anglie nedokázala koncem středověku spojit do národního státu, a stala se tak terčem agrese hlavních evropských mocností. Za příčiny tohoto stavu bylo považováno několik faktorů; Francesco Guicciardini například obviňoval partikularismus, zatímco Niccolò Machiavelli věřil, že to vyplývá z úpadku institucí a morálky a také z papežské politiky, po celá staletí působící proti vytvoření sjednocené Itálie. Je však třeba mít na paměti, že Machiavelliho velké dílo Vladař byl reflexí politické rovnováhy vyplývající z existence ligy.[12]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Italic League na anglické Wikipedii.