Détente

Détente (francouzsky: uvolnění), nebo Politika détente je termín pocházející z francouzštiny a znamená uvolnění napětí. Původně šlo o výraz ze žargonu diplomatů staré školy. V mezinárodní politice byl používán přibližně od roku 1970 především ve spojitosti se studenou válkou a diplomatickou snahou o snižování napětí mezi Sovětským svazem, Spojenými státy a Čínou (pingpongová diplomacie). V Sovětském svazu je tento termín znám jako „разрядка“ (uvolnění, vybití). Obecně je možné výraz aplikovat na jakoukoliv mezinárodní situaci, kde nepřátelské národy, mezi kterými nebyla vyhlášena válka, redukují napětí diplomatickou cestou.

Počátky užití pojmu

Tento výraz poprvé použil Winston Churchill v roce 1953.[1] Je to politika mírové koexistence, vracel se k ní i R. Nixon.

Politikou détente poprvé použil francouzský prezident Charles de Gaulle, který tím sledoval možnost získání iniciativy nezávislé na Spojených státech a zlepšení vztahů se Sovětským svazem a obdobnou politiku použil i západoněmecký kancléř Willy Brandt. Pojem vešel ve známost až s politikou Richarda Nixona, který svou strategii koncipoval se svým poradcem pro národní bezpečnost a pozdějším ministrem zahraničí Henrym Kissingerem.[2]

Postoj Nixonovy administrativy

Nixonova administrativa používala na prosazení politiky détente triangulární diplomacii při současném zachování velkého vojenského potenciálu. Hlavní zásady diplomacie byly:

  • Zásada konkrétnosti - každé jednání se mělo zabývat konkrétní příčinou napětí, nikoliv pouze navozováním přátelské atmosféry.
  • Zásada umírněnosti - smířlivé jednání v případě odpovědného jednání Sovětů, neústupné v případě avanturismu (sklonu k neodpovědnému chování).
  • Zásada vázanosti a propojování - snaha podmínit spolupráci v jedné oblasti (kde se mocnosti shodovaly) pokrokem v oblasti druhé (kde se mocnosti neshodly).[2]

Postoj Sovětského svazu

Henry Kissinger ve svém memorandu prezidentovi Nixonovi v roce 1972 analyzoval politiku Sovětského svazu jako dvojznačnou. Uvedl, že Leonid Brežněv se snaží vstoupit do historie jako vůdce, který přinesl Rusku mír a lepší život, ale současně jako přesvědčený komunista vidí politiku jako boj s jediným konečným vítězem a je hnán rozpornými impulsy, když pohlíží na Spojené státy jako na rivala a smrtelnou hrozbu, ale současně i jako na vzor, zdroj pomoci a partnera pro fyzické přežití.[2]

Reference
  1. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Překlad Miloš Calda. 3. vyd. Praha: Prostor, 1999. 952 s. (Obzor; sv. 7). ISBN 80-7260-025-7.
  2. Andrej Duhan, Americká politika détente, bulletin Občanského Institutu č.211, březen 2009
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.