Hugo Chávez

Hugo Chávez na návštěvě amerického válečného křižníku USS Yorktown (2002)

Na začátku roku 2002, poté, co vyměnil špičky státního ropného koncernu PDVSA, reagoval svaz odborů, obchodních společností, katolické církve, předchozích vládních stran a soukromých televizních společností a na 11. dubna 2002 Carlos Ortega vyhlásil generální stávku.

Týž den se ale blízko místa, kde Chávez pobýval, objevili i jeho příznivci, aby mu vyjádřili podporu. Situace se vymkla kontrole, když Ortega demonstrující vyzval, aby si „pro Cháveze došli“ do prezidentského paláce, kde v tu dobu jednal s několika ministry. Kolem 14. hodiny, kdy se oba davy měly střetnout, je armáda oddělila. Mezi 2. a 3. hodinou odpolední se (neznámo odkud) ozvaly výstřely a několik lidí bylo zabito střelou do hlavy. Nepokoje pokračovaly a ke konci dne bylo zabito několik (uváděno 19) demonstrantů a stovky dalších zraněny.

Chávez zůstal (na pokyn složek zajišťujících jeho bezpečnost) v paláci, kde se spolu s přítomnými ministry stal na několik hodin de facto rukojmím, izolovaným od okolní situace. Tam mu ve večerních hodinách Pedro Carmona doručil listinu s jeho rezignací. Poté, co ji odmítl podepsat, dostal ultimátum – do cca 4:00 ráno následujícího dne musí rezignovat, jinak se prezidentský palác stane cílem leteckého útoku. V ten moment bylo zbylým rezidentům paláce doporučeno odejít; zůstaly jen armádní složky, několik politických poradců a novinářů. V 3:30 z místnosti (do které novinářům nebyl povolen přístup) vyšla ministryně pro životní prostředí a přečetla, že bylo potvrzeno, že se jedná o puč, že Chávez rezignaci nepodepíše, ale rozhodl se být místo toho vydán.[7] Ty složky armády, které patřily k pučistům, Cháveze zatkly a drželi jej na vojenské základně na ostrově Orchila. Ve stejný den byl Pedro Carmona vojenskými špičkami prohlášen za prozatímního prezidenta a rozpustil národní shromáždění a Nejvyšší soud.

Státní převrat ovšem vyvolal masové protesty u široké vrstvy obyvatel, kteří v tomto čase stáli pevně za ním, a během oslav vítězství prezidentská garda obsadila prezidentský palác a zatkla pučisty. Prezident Chávez byl propuštěn z vězení a 13. dubna znovu uveden do úřadu.

Hugo Chávez a ruský prezident Dmitrij Medveděv, 2008 (v pozadí portrét Simóna Bolívara)

Počátkem roku 2005 vyhlásil jako cíl, ke kterému bude jeho vláda směřovat: socialismus 21. století.

V prezidentských volbách 3. prosince 2006 získal 62,8 % hlasů (při volební účasti cca 75 %), a stal se tak prezidentem i pro další volební období 2007–2013.

Dne 15. února 2009 referendum potvrdilo návrh, který předložil Hugo Chávez, podle kterého on a další politici budou moci získat neomezený počet mandátů, a tak případně vládnout i doživotně.[8]

Naposled byl do funkce prezidenta zvolen na konci roku 2012. Inaugurace se měla konat 10. ledna 2013, kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu ale byla odložena na neurčito.[9] Chávez nakonec zemřel 5. března 2013, dříve, než slavnostní přísahu stihl složit.[10]

Zjednodušeně se dá říci, že zatímco odpůrci Chávéze pocházeli většinou z vyšších tříd, jeho sympatizanti se naopak rekrutovali z chudých vrstev Venezuely.^[zdroj?]

Mezi důvody, pro které si sympatizanti Chávéze chválili, se nejčastěji objevovala důvěra ve skutečnou změnu a dokončení „revoluce“ (za tímto pojmem se schovává to, co Chávez nazýval jako návrat země, její půdy a zdrojů jejím obyvatelům; jiní o tomtéž referovali jako o „redistribuci bohatství“ - laicky řečeno převzetí nerostných bohatství a jiných nejdůležitějších zdrojů zisku od nadnárodních korporací státem). Z úst odpůrců Cháveze bylo možné slyšet kritiku jeho spřízněnosti s jinou americkou zemí – Kubou a jejím někdejším vůdcem Fidelem Castrem.

Podle analýzy Interpolu jsou pravá počítačová data, svědčící o Chávezově podpoře kolumbijských levicových povstalců z Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC).[11] Později Hugo Chávez svou podporu zastavil a dokonce vyzval FARC k odzbrojení a ukončení vojenských operací. Změna kursu je dávána především do souvislosti s původními špatnými vztahy s bývalým kolumbijským presidentem Alvarem Uribem a podstatně lepšími vztahy se současným presidentem Santosem.

Ve světě vedle Kuby navázal a budoval vztahy s Irákem, Íránem a Libyí. Po invazi Afghánistánu ze strany USA po útocích 11. září 2001 Chávez Spojené státy otevřeně kritizoval. Na půdě OSN dokonce nazval George Bushe mladšího „ďáblem“.[12]

Chávez zastával politiku, již nazýval socialismem 21. století. V jejím rámci se snažil o snížení chudoby a sociálních rozdílů v zemi a zlepšování veřejných služeb.

Ekonomická expanze Venezuely započala, když vláda převzala kontrolu nad ropnou společností PDVSA v prvním kvartálu roku 2003. Od té doby nastalo několik změn v ekonomických a společenských ukazatelích:[13]

• reálné, o inflaci upravené HDP se díky růstu těžby ropy a její ceny téměř zdvojnásobilo,
• většina ekonomického růstu pocházela ze státního ropného sektoru, soukromý sektor přesto rostl rychleji než veřejný,
• míra chudoby byla snížena z 54,5 % populace na 31,8 % v roce 2009, ale od té doby opět roste (2011: 33,2 %
• extrémní chudoba poklesla o více než 72 %,
• mezi lety 1998 a 2006 se výdaje na sociální oblast na obyvatele více než ztrojnásobily,
• dětská úmrtnost klesla o více než třetinu,
• počet praktických lékařů se více než zdvanáctinásobil,
• mezi lety 1999 a 2008 výrazně ubylo analfabetů a vzdělání se celkově zlepšilo, zejména to vyšší (zdvojnásobil se počet přijímaných studentů na VŠ),
• za stejné období nezaměstnanost vzrostla z 11,3 na 13,6 % (krátce během jara 2003 vlivem stávek v ropném průmyslu stoupla na 19,2),
• přístup k pitné vodě stoupl z 80 na 92 %
• přístup k sanitaci (koupel, sprcha, …) stoupl z 62 na 82 %
• od roku 1998 do začátku roku 2009 vzniklo ve Venezuele 2,9 milionu nových pracovních míst,
• za stejnou dobu stoupl počet vyplácených (starobních, invalidních) důchodů a životního minima z 1,7 na 4,4 %
• celkový dluh vlády se zvýšil z 29% v roce 2011 na 49 % GDP v roce 2012,
• inflace se pohybuje přes 20 %, i když se v roce 2012 (20,9%) snížila oproti roku 2011 (26,1%)
• výdaje státního rozpočtu vzrostly v roce 2012 na 175,3, příjmy dosáhly jen 116,3 mld. USD
• rozvoj hospodářství brzdí extrémně vysoké úrokové sazby (29,5 % je diskontní úroková sazba centrální banky)

Venezuela nyní v reakci na světovou krizi provádí silnou fiskální expanzi. Inflace však neklesá a zdá se být hlavním problémem venezuelské ekonomiky, stejně jako implikace inflace na měnový kurz. Vyšší inflace totiž vede k nadhodnocení bolívaru vůči americkému dolaru (reálná apreciace).

Negativní důsledky Chávezovy ekonomické politiky

• Obrovská míra inflace, dosahující 63%, což je bezkonkurenčně nejvyšší číslo v Latinské Americe. Důsledkem je enormní nárůst veškerých cen. Ekonomové většinou vinu svalují na prudké zvyšování peněžní zásoby, tedy množství peněz v ekonomice, které zdaleka překračuje ekonomický růst. Poukazují i na nedostatek dolarů, kvůli němuž mnoho firem nemůže dovážet suroviny.
• Potraviny jsou v roce 2016 běžně na příděl, je nedostatek téměř všeho, včetně toaletního papíru a základních potravin.
• Chavez odradil zahraniční investice a státní ropnou společnost poškodil tak, že její produkce klesla od roku 1999 o 25 %. A klesají i exporty. Režim se sice snažil pomoci chudým, utratil při tom ale mnohem více, než si mohl dovolit. Vláda dnes dosahuje deficitů ve výši 14 % HDP a tuto mezeru lze zaplnit pouze tištěním peněz. Ty tak ale ztrácejí hodnotu a inflace oficiálně dosahuje 64 %, ve skutečnosti se však může pohybovat kolem 179 %. Bank of America odhaduje, že pokud se systém nezmění, zvýší se inflace možná až na 1 000 %.
• V roce 2014, byl výkon Venezuelské ekonomiky jednoznačně nejhorší v regionu. Pokles HDP za tento rok byl závažných 4,8%
• V roce 2015 Venezuela čelí nejhorší ekonomické krizi za posledních sedmdesát let. Měna je znehodnocená obrovskou inflací, zboží v obchodech dochází a vláda už přestala sdělovat i základní ekonomické ukazatele o stavu země. Podle ekonomů hrozí, že současná ekonomická krize přeroste v rozpad politiky i společnosti.
• Důsledkem této politiky je i enormní nárůst kriminality, loupeží a vražd v chudinských čtvrtí. V hlavním městě Venezuely míra vražd patří mezi nejvyšší na světě. Násilí je tu spojeno hlavně s drogami, což vychází i z polohy země. Ozbrojené loupeže jsou ve městě běžné, a to dokonce i v oblastech, které jsou považovány za bezpečné a navštěvují je turisté. Problémem jsou stále rychlé únosy osob výměnou za hotovost. Ještě horším faktem je skutečnost, že sami policisté se na únosech také podílí.

Chávez v rámci své politiky uplatňoval rozsáhlý program vyvlastňování a znárodňování klíčových sektorů ekonomiky. Znárodnil např. venezuelský telefonní i elektrárenský podnik nebo velké ropné projekty. Tržby z ropy pak pomáhají financovat bezplatné školství a zdravotní péči ve Venezuele.

V roce 2008 Chávez vyvlastnil cementárny mexické společnosti Cemex SAB, když se firma s vládou nedohodla na podmínkách převzetí majoritního podílu. S francouzskou firmou Lafarge a švýcarským koncernem Holcim se vláda dohodla, že ve venezuelských cementárnách zůstanou už jen partnery minoritními. Za 85 % ve venezuelské divizi Holcimu zaplatil Chávez odstupné 552 milionů dolarů a za 89 % akcií cementáren Lafarge 267 milionů dolarů.[14]

V roce 2009 jednala vláda o kompenzaci za převzetí největší venezuelské ocelářské společnosti Sidor.[15]

Dne 4. března 2009 Chávez nařídil vyvlastnit závod na zpracování rýže amerického koncernu Cargill a pohrozil vyvlastněním největší venezuelské potravinářské firmě Empresas Polar. Důvodem pro znárodnění bylo podle Cháveze to, že pobočka Cargillu porušovala místní zákony tím, že nedodávají na trh dostatek levné rýže za regulované ceny.[16]

V červenci 2009 Chávezova administrativa převzala kontrolu nad Banco de Venezuela, která je třetí největší bankou v zemi a stát se tak stal nejvýznamnějším subjektem ve venezuelském bankovním systému.[17]

• Řád José Martího – Kuba, 17. listopadu 1999[18][19]
• velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 8. listopadu 2001[20]
• Řád Carlose Manuela de Céspedes – Kuba, 2004[21]
• Řád Islámské republiky Írán I. třídy – Írán, 29. července 2006[22][23]
• Řád Augusta Césara Sandina – Nikaragua, 11. ledna 2007[24]
• Řád přátelství mezi národy – Bělorusko, 23. července 2008
• Řád Srbské republiky II. třídy in memoriam – Srbsko, 6. března 2013[25]
• Řád Francisca Morazána in memoriam – Honduras, 27. ledna 2014[26]
• Řád palestinské hvězdy in memoriam – Palestina, 16. května 2014[27]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hugo Chávez na Wikimedia Commons
• Galerie Hugo Chávez na Wikimedia Commons
• Osoba Hugo Chávez ve Wikicitátech
• PILÁTOVÁ, Markéta. Bože, nech mě naživu!. Respekt. 2012-04-15. Profil Huga Cháveze. Dostupné online.
• (česky) Milan Krajča o životě Huga Cháveze - videozáznam přednášky
• (anglicky) The Chávez Administration at 10 Years: The Economy and Social Indicators, únor 2009 - přehled hospodářského a sociálního vývoje Venezuely za vlády Huga Cháveze, z něhož vyplývá, že celkový stav v zemi se znatelně zlepšuje, zpracovaný renomovanou agenturou Center for economic and political research (Centrum pro ekonomický a politický výzkum).
• (anglicky) Profile: Hugo Chavez – profil na portálu BBC
• Hugo Chávez stvořil socialismus pro 21. století Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné životopisné informace, analýza let jeho vládnutí, zamyšlení nad jeho odkazem.

• (anglicky) The Revolution Will Not Be Televised – dokument o puči z roku 2002
• (anglicky)(česky) Válka proti demokracii – dokument o Chávezovi a ostatních vládách Jižní Ameriky