Velhartice (hrad)

Na základě dendrologických údajů se podařilo zjistit, že hrad byl založen na přelomu osmdesátých a devadesátých let třináctého století.[3] První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic.[4] Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387.[5]

Věž Putna a kamenný most, který ji spojuje s Rajským domem

Nádvorní stěna Rajského domu

Po Janově smrti se panství ujal Oldřich z Rožmberka. Oldřich odkázal ve své závěti panství Kateřině a Anně,[6] dcerám Jana z Velhartic († 1390) a Žofie z Dobrušky a z Opočna († před r. 1428).[7]

Polovinu Velhartic obdržel sňatkem s Annou z Velhartic Menhart II. z Hradce, syn Heřmana z Hradce. Dva roky po svatbě zemřel. Ovdovělá Anna († 1393) se podruhé provdala za Václava z Vartenberka[7] a svůj podíl hradu, městečka a patronátního práva a platu v Tedražicích v roce 1395 směnila s Jindřichem III. z Rožmberka za polovinu Čečovického a Petrovického zboží. Polovina Čečovického zboží zahrnovala tvrz s poplužím, platy a patronátní právo v Čečovicích a platy v Bukovci, Nemněnicích, Všekarech, polovinu Petrovic u Sušice, platy ve Vojeticích, Trsicích, Hartmanicích, Bošově, Čeleticích, Kundraticích, Smrčné, Zámyšli a Myslíkovech (nyní les).[8]

Druhou polovinu velhartického zboží získal sňatkem s Kateřinou z Velhartic Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce, který ji roku 1391 na Velharticích zapsal věno 2500 kop grošů. V roce 1395 odkoupil od Jindřicha III. z Rožmberka původní Anežčin díl hradu a stal se jediným majitelem Velhartic.[6] Údajně měl nechat postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek.[4] Věž však vznikla již ve druhé polovině čtrnáctého století[3] a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad.[9]

Janův syn Menhart III. z Hradce († 1449) se oženil s Markétou z Wallsee. Menhart byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418 a psal se seděním na Velharticích. Jejich syn Oldřich V. z Hradce († 1452) se oženil s Markétou z Potštejna, dcera Eliška se provdala za Arnošta Flašku z Pardubic.[7][6] V roce 1429 koupil od své matky Kateřiny z Velhartic všechna práva k velhartickému panství[7] a přikoupil další vsi, z kterých vytvořil ucelené dominium, jež sestávalo z městečka Velhartic, stejnojmenného hradu a okolních vsí: Konína, Dobřemilic, Zahrádky, Jarkovic, Svinné, Hlavňovic, Petrovic, Vojetic, Trsic, Světlé, Smrčné, Bošova,[pozn. 1] Hartmanic, Těšova,[pozn. 2] Částkova, Zviekova, Konratic, Zamyšle, Sobíkova (zaniklá ves), Předvojovic, Brodu, Vlkonic, Kašovic, Břetětic a Stojanovic.[6]

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425–1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430–1433), Jan Starší z Běšin (1435–1444), Olkmar z Neznašova (1445–1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458).[12] Pánům z Hradce patřily Velhartice do roku 1453, kdy zemřel Menhartův syn Oldřich V. z Hradce. Nad svým dědictvím stanovil správce. Tím byl nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopištský ze Šternberka, který měl vyplatit dluhy po Oldřichovi a potom Velhartice odevzdat jeho příbuzným.[6]

Zdeněk ze Šternberka nakonec prodal velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka.[4] Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku šestnáctého století.[13] Již v roce 1506 bylo panství v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu, který na králi vymohl pro Velhartice udělení dvou osmidenních výročních trhů na den po svaté Máří Magdaléně a ve čtvrtek po Všech svatých.[14] Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu.[4] V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi I. ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů.[15] Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu.[4]

Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých[16] koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác.[4] Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína.[16] Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral.[17]

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové.[4] Po druhé světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko.[18]

V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík, bratr Martina Mejstříka. Hrad byl v té době v havarijním stavu a zarůstal vegetací.[21] O hrad pečoval do roku 2019, kdy v té době jako nejdéle sloužící kastelán v Česku[22] předal hrad svému synovi Matějovi, který zvítězil ve výběrovém řízení.[23] Během této doby byl hrad opraven a výrazně vzrostla jeho návštěvnost veřejností.

Dochovaná podoba hradu je trojdílná. Tvoří ho hradní jádro s gotickým Rajským domem a renesančním křídlem Martina de Hoeff-Huerty. Před ním se nachází vstupní předhradí s věží Putnou a na západní straně pod hradním jádrem vzniklo hospodářské předhradí s pivovarem.[9]

Půdorys hradu od Vojtěcha Krále z Dobré Vody publikovaný roku 1897

Pohled přes most od Putny k Rajskému domu

Mladší brána do hradního jádra

Torzo hospodářské budovy označené Vojtěchem Králem jako vinopalna

První stavební fáze hradu svou podobou typologicky odpovídala hradům s plášťovou zdí. Tvořila ji obvodová hradba zakončená cimbuřím, která se dochovala v obvodových zdech pozdějších budov hradního jádra. Vnitřní zástavba lehčí konstrukce se přikládala k hradbě zejména podél její východní části.[3] Ve východní části hradu stál palác s nepravidelným půdorysem a zakončený okrouhlou věží.[9] Do hradu se vstupovalo v severovýchodním nároží. Je možné, že již tehdy jádro ze tří stran chránila ještě parkánová hradba.[3]

Ve třicátých letech čtrnáctého století byl v místech Rajského domu postaven pilíř s dřevěnou nástavbou. Výraznější přestavby se hrad dočkal po roce 1350. Tehdy byl postaven palác zvaný Rajský dům.[3] Jeho zdivo se přímo napojuje na starší obvodovou hradbu.[24] Hrad tak získal podobu tehdy módní dvoupalácové dispozice.[9] Podle dendrologických dat byla pravděpodobně současně s Rajským domem postavena čtverhranná věž Putna[3] a mezi nimi zděný most se čtyřmi oblouky.[9] Je pravděpodobné, že i takto vzniklé předhradí bylo nějak opevněno. Došlo také k přeložení vstupu do hradního jádra, který byl přemístěn na dochované místo u paty Rajského domu.[3]

V průběhu patnáctého století byl hrad výrazně rozšířen o opevnění, které reagovalo na vývoj palných zbraní během husitských válek. Nové předhradí zpřístupnila čtverhranná branská věž, od které se na obě strany táhne nepravidelně vedená hradba zesílená jednou dvojbokou a dvěma polookrouhlými baštami. Obranu hradby a bašt umožňoval ochoz s krytou střeleckou chodbou. Významnou roli v obraně měla také věž Putna, která je ve směru možného ostřelování natočena zesílenou zdí bez otvorů, a svou hmotou tak chrání ostatní budovy. Spojovací most za ní byl vybaven chodbou přístupnou pomocí padacích můstků. Nové hradby a bašty patří ke starším variantám dělostřeleckých opevnění budovaných v době, kdy pevnostní stavitelé teprve hledali jejich účinnou podobu. Právě malé rozměry velhartických bašt snižují jejich účinnost při případné obraně hradu. Použití spojovacího mostu mezi palácem a věží je unikátní v celoevropském kontextu.[9]

Během pozdně gotických přestaveb byl zvýšen Rajský dům a k úpravám došlo i ve druhém paláci,[3] který byl rozšířen o čtverhrannou stavbu.[24] Ve druhé polovině patnáctého století v jihozápadním nároží vyrostla budova pivovaru,[3] i když podle Karla Třísky byl jeho stavitelem až Martin de Hoeff-Huerta. Za něj obytné možnosti hradu rozšířilo pozdně renesanční jednopatrové křídlo vložené mezi oba starší paláce.[4] Komunikaci mezi jednotlivými místnostmi v něm umožňují arkády. Přízemní arkádová chodba je sklenutá poli křížové klenby. Hospodářské budovy, ke kterým kromě pivovaru patřily sýpka a vinopalna, se dochovaly pouze v podobě základů obvodových zdí.[25] Z provozních zařízení se ve svahu pod pivovarem částečně dochoval vodovod, který umožňoval čerpání vody z říčky Ostružné.[26]