Horní Halže

Název vesnice je odvozen z německého jména Hals, které v překladu znamená krk, hrdlo nebo šíje a vesnice ho dostávaly podle polohy na dlouhé, úzké vyvýšenině. V patnáctém století tvořily s Dolní Halží jedinou vesnici, ale v dalším století byly zmiňovány odděleně. V historických pramenech se jméno vesnice objevuje ve tvarech: Gyessen, halzie (1431), ves halzie (1481), Halsß (1545), vsi horzeyssi a doleyssy, kteréž slovou hrdlo jinak hals (1577), horzeyssj halssy (1602), Oberhalß (1628), Uberhals (1654) nebo Ober Hals (1787).[3]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1431, kdy si bratři Aleš a Vilém ze Šumburka rozdělili perštejnské panství. Halži získal Vilém, který si vybudoval nový hrad Šumburk.[4] V roce 1449 zadlužené šumburské panství koupil Vilém z Ilburka[5] a od něj Ondřej Kaufunk z Kaufunu a bratři Opl, Boz a Bernart Fictumové.[6] Fictumové vyplatili všechny věřitele a Horní Halže zůstala součástí šumburského panství až do roku 1540, kdy si je Fictumové rozdělili na tři díly.[7] Dva z nich koupili páni ze Šumburka, kteří svůj díl, včetně Horní Halže,[7] roku 1559 prodali Petru Boryňovi ze Lhoty na Nezabylicích.[6] Jeho dcera Markéta roku 1607 Halži prodala Kryštofovi z Fictumu, který ji připojil ke svému kláštereckému panství.[7]

Pohled od východu

Kaple svaté Terezie

Kryštof z Fictumu patřil mezi vůdčí osobnosti stavovského povstání, za což byl po bitvě na Bílé hoře odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. Poté se v držení vystřídalo několik majitelů, až ji spolu s Měděncem roku 1628 koupil Jindřich Šlik a připojil ji k nově zřízenému spojenému panství Horní hrad–Měděnec. Třicetiletá válka téměř zničila místní důlní podnikání. Podle berní ruly z roku 1654 ve vesnici žilo jen osm chalupníků, kteří chovali celkem devatenáct krav, jedenáct jalovic a devět koz. Živili se prací v zemědělství, chovem dobytka a vozili kámen nebo uhlí. Majitelé panství se po třicetileté válce střídali až do roku 1839, kdy je získala hraběnka Gabriela Buquoyová.[7]

Vznik vesnice souvisel s dobýváním a zpracováním rud.[4] Východně od vesnice se v dole tvořeném 550 metrů dlouhou štolou a dvěma šachtami těžil chalkopyrit. V osmnáctém a devatenáctém byly měděné rudy zjištěny již jen na haldách. V širším okolí se těžil krevel. Existovaly zde stovky malých šachet a rýh, kde se ruda těžila povrchově. Tyto malé doly se označovaly Geschiebfeld a pracovalo se v nich jen během léta. Větší doly se nacházely v několika skupinách ve směru od východu na západ.[8]

Lokalitu Tautenberg zkoumaly štoly Dům rakouský a Buqoiská průzkumná štola a v letech 1824 až 1835 zde fungoval nerentabilní důl Josef. Na lokalitě Graukopf se v období 1799 až 1805 ve třicet metrů hlubokých šachtách Ondřej, Václav a František Xaverský vytěžilo 418 tun nekvalitního magnetitu. Třetí skupinou byly malé šachty v tzv. Selském lese, které těžily mělké ložisko magnetitu. Severovýchodně od vesnice se nacházela lokalita Rote Sudelheide s dolem Rotsudelzeche tvořeném štolou a několika šachtami. Těžil se v něm na krevel přeměněný magnetit a hlinité manganové rudy. Důl fungoval v letech 1799 až 1845 a produkoval až 200 tun ročně. Poslední skupinu tvoří pás dlouhý téměř dva kilometry, který se od předchozí lokality táhl směrem na západ. Většinou šlo o malé doly. Významnější byl jen zmíněný měděný důl, štola Kryštof dlouhá 195 metrů a štola Josef, ze kterých se mezi roky 1799–1805 těžilo okolo 60 tun krevele ročně.[9]

Achát z Horní Halže

Kromě dolování se v polovině šestnáctého století ve síranové huti zpracovával pyrit, chalkopyrit a pyrrhotin z měděneckých dolů.[10] Vyráběla se v ní zelená skalice a na objednávku také modrá skalice. Roční produkce se pohybovala okolo 55 tun.[11]

Vyčerpání ložisek nerostných surovin vedlo ke zchudnutí obyvatel. Vysoká nadmořská výška neposkytuje vhodné zemědělské podmínky,[7] takže muži začali pracovat především v lesích při těžbě dřeva, zatímco ženy se věnovaly sběru lesních plodů a domácí výrobě krajek a prýmků. Přesto se počet obyvatel v devatenáctém století pohyboval okolo pěti set. Podle díla Johanna G. Sommera z roku 1847 vesnici tvořilo 72 domů s 515 obyvateli. Stála v ní škola postavená roku 1824.[12]

Cestovní ruch se ve vsi začal rozvíjet již na počátku dvacátého století. Ubytování hostům nabízely až do roku 1945 čtyři hostince. Po druhé světové válce počet obyvatel výrazně poklesl a vesnice se téměř vylidnila. Některé domy byly upraveny na rekreační chalupy a lidé si zde postavili množství chat.[12]

V okolí Horní Halže byly rudní hematitové žíly dobývány již ve středověku. Stopy po dobývání mají podobu pinek a zavalených dobývek. Nacházejí se v lese na jižním kraji vesnice nebo na březích Malodolského potoka. V žilné výplni je možné nalézt hematit a různé odrůdy křemene (chalcedon, ametyst, citrín, morion, záhněda a acháty).[13]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 465 obyvatel (z toho 227 mužů), kteří byli kromě jednoho cizince německé národnosti a všichni patřili k římskokatolické církvi.[14] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 481 obyvatel: 475 Němců a šest cizinců. S výjimkou jednoho evangelíka a dvou lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[15]

Po zrušení poddanství se Horní Halže stala roku 1850 samostatnou obcí,[12] a roku 1869 je uváděna jako část Měděnce v okrese Kadaň. Později se stala znovu obcí uváděnou v letech 1880 a 1890 v okrese Kadaň a v letech 1900–1930 v okrese Přísečnice. V té době k ní patřila Dolní Halže uváděná jako osada v letech 1880–1930.[18] Od 14. února 1947 se Horní Halže stala opět částí Měděnce[12] v okrese Karlovy Vary-okolí a od roku 1960 patří do okresu Chomutov.[18]

• Kostel svaté Terezie z roku 1902 – jednolodní stavba v novogotickém stylu s věžičkou a pětiboce uzavřeným presbytářem
• Pomník obětem první světové války