Hořec panonský

Osídluje výhradně horské až vysokohorské biotopy, které musí splňovat mnohé specifické faktory. Pochází z Alp v jejíchž prostoru se vyskytuje dodnes, roste ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Itálii a Slovinsku. Mimo to ještě i v České republice na Šumavě; ojediněle se vyskytuje i v Krkonoších a Hrubém Jeseníku, kde byl vysazen uměle. Neúspěšně byl vysazen i na Králickém Sněžníku.[2]

Na Šumavu se hořec panonský, glaciální relikt, dostal počátkem holocénu (asi před 10 000 tis. léty), koncem poslední doby ledové, kdy odlesněné území dovolovalo této světlomilné rostlině úspěšnou migraci z Alp. Následné nové přírodní podmínky, vznik zapojeného lesa, vyhradily hořci panonskému pro přežití jen kotle ledovcových jezer, kde geologické vlastnosti nedovolily vyrůst mohutnějším rostlinám. S příchodem lidí dochází k odlesňování, tento druh se počal spontánně šířit a v 19. století rostl téměř na všech šumavských loukách.

Po poznání léčivého účinku jeho kořene začal být hromadně sbírán a ve 30. létech 20. století již zůstalo jen pár zbytkových lokalit. Po vysídlení Šumavy koncem 50. let se opět pomalu areál jeho výskytu rozšiřoval, to ale pravděpodobně následkem plošných emisí v 70. létech ustalo. V poslední době je jeho počet i velikost populací poměrně stabilní. Mimo relativně větších počtů rostlin v oblastech Šumavských plání jsou ještě menší v Královském hvozdu na česko-bavorském pomezí a Trojmezenské hornatině na jihovýchodě Šumavy, na těchto lokalitách se hořec panonský rozmnožuje převážně jen vegetativně. Uchycení mladých semenáčků bylo pozorováno jen v karech Černého a Plešného jezera a meandru Modravského potoka.

Šumavská místa s největším výskytem hořce panonského jsou horské pastviny a louky svazu Violion caninae, roztroušeně je také k nalezení v údolích horských potoků a karech ve společenstvech svazů Calamagrostion villosae a Dryopterido-Athyrion. Nejvíce lokalit se nachází v nadmořské výšce 1000 až 1100 m. Šumava je jeho nejsevernějším přirozeným výskytem.[3][4][5]

Je to vytrvalá bylina se šikmo rostoucím silným nahnědlým oddenkem a s mnoha pevnými kořeny. Z vícehlavého oddenku vyrůstá přízemní růžice, mající v průměru až 150 cm, dlouze řapíkatých listů s úzkou podlouhlou čepelí. Z růžice vybíhá přímá nevětvená lodyha, která dosahuje výšky od 10 až po 85 cm, vyrůstají z ní až 10 cm dlouhé lodyžní listy s čepelemi souběžně žilkovanými.

Květy vyrůstají po 5 až 8 ve strboulu na konci lodyhy a dále ještě v obdobném počtu ve shlucích v paždích jednoho až čtyř hořejších lodyžních listů. Zvonkovitý kalich je srostlý, většinou s pěti až šesti nazpět ohnutými cípy. Nálevkovitá, nejčastěji pěticípá až šesticípá koruna dlouhá 25 až 50 mm bývá tmavě nachová až nachově fialová s temně fialovými tečkami. Nitky stejného počtu tyčinek jsou přirostlé k dolní části koruny a prašníky jsou srostlé v trubku obklopující čnělky. Svrchní semeník je tvořen dvěma plodolisty, blizny vyčnívají nad prašníky. Kvete od července do září, opylován je hmyzem s dlouhým sosákem, nejčastěji čmeláky. Plodem je jednopouzdrá tobolka obsahující 200 až 300 semen čočkovitého tvaru o velikosti 5×3 mm.[5][6]

Kořen hořce panonského se v minulosti sbíral pro své léčivé účinky, odstraňoval nadýmání a pomáhal při zánětu žaludku a žaludeční slabosti. Obsažené glykosidní hořčiny (hlavně gentiopikrin a gentiamarin), silice a třísloviny působí povzbudivě při vylučování trávicích šťáv a zvyšují tvorbu žluče. V současnosti je jeho sběr zakázán zákonem.[7]

Hořec panonský se vyskytuje v České republice pouze na několika málo lokalitách Šumavy a jeho počty se nezvyšují. Proto je v "Černém a červeném seznamu cévnatých rostlin ČR" uváděn hořec panonský jako silně ohrožený druh C2 – (EN).[8]