Heršpice

Původní podoba jména vsi byla Jarošovici (později -ice) odvozená od osobního jména Jaroš, což byla domácká podoba někerého ze jmen začínajících na Jaro- (Jaroslav, Jaromír, Jarohněv atd.). Význam místního jména tedy byla "Jarošovi lidé". Podoba Heršpice se vyvinula z německé varianty jména (Jerspitz a podobně), která mimo jiné vykazuje typickou jihomoravskou záměnu českého zakončení -šovice za německé -spitz.[3]

Herspicz byly poprvé zmíněny v písemné formě v roce 1237, kdy král Václav I. potvrdil Řádu německých rytířů držení slavkovského panství, k němuž vesnice patřila. Po zdlouhavých sporech mezi českou korunou a Řádem, využil Václav IV. slabosti rytířů po prohrané bitvě u Grunwaldu a v roce 1411 zabavil Řádu veškerý majetek v českých zemích a vyhnal ho ze země. Heršpice se staly majetkem krále Václava IV. V roce 1422 získal slavkovské panství císař Zikmund.

V roce 1507 získali slavkovské panství Kounicové, kteří ho vlastnili až do roku 1919.

V roce 1919 získali Heršpice Pálffyové sídlící na Slovensku.

Roku 1964 byly Hešpice sloučeny s obcí Nížkovice, k opětovnému osamostatnění došlo roku 1990.[4]

V době pobělohorské během slezských válek emigrovaly z náboženských důvodů celé rodiny do pruského Slezska. Dělo se tak pod ochranou vojska pruského krále Fridricha II. Velikého. Hromadnou emigraci nekatolíků zpočátku organizoval Jan Liberda a zprostředkoval ji generál Christoph Wilhelm von Kalckstein. V Čechách zahrnovaly jezuitské metody rekatolizace povinnou docházku na katolické bohoslužby, kontroly duchovních i světských úředníků, odpírání souhlasu vrchnosti k uzavírání sňatků, násilné odvody na vojnu apod. Číst nebo vlastnit Bibli bylo zakázáno. Místodržitelský patent vydaný dne 29. ledna 1726 zpřísnil tresty pro usvědčené nekatolíky, a to od jednoho roku nucených prací až po trest smrti. Protestantům mohly být odebrány děti a předány do péče katolickým opatrovníkům. Z Heršpic uprchli přes městečko Münsterberg v pruském Slezsku tito nekatolíci:[7]

• Martin Kovář, nar. 1717 v Heršpicích. V roce 1742 emigroval do Münsterbergu, ale kvůli nouzi, která v exulanty přeplněném městečku panovala, se vrátil domů. Tam, za trest, měl být odveden na vojnu. Proto se do Münsterbergu vrátil a v roce 1743 odešel do Berlína.
• Josef Kučera, nar. 1717 v Heršpicích, od roku 1741 ženatý s Kateřinou Honzíkovou. V roce 1743 jen převedl Antonín Jansa do Münsterbergu, kde se rodině 28.7.1743 narodila dcera Kateřina. V listopadu téhož roku odešli do Berlína.
• Josef Novák, *(1717). Emigroval v roce 1743 do Münsterbergu, odtud pak do Berlína.

Přímo do Berlína nebo Rixdorfu uprchlo mnoho dalších lidí z Heršpic – např. Jan, Magdalena, Anna a Matouš Kovářovi, Pavel i Tobiáš Kučerovi... Výňatky z jejich životopisů jsou zveřejněny.[8]

Historii exulantů popisuje ve svých knihách Edita Štěříková (včetně informačních zdrojů, odkazů, údajů z matrik, případně životopisů). Dokumenty se nacházejí především ve státních archivech  a v rukopisných odděleních knihoven v Německu, Švýcarsku, Polsku a Čechách. Potomci exulantů žijí v Německu, Polsku, USA, Kanadě, Austrálii, někteří reemigranti byli repatriováni v roce 1945 do Čech z polského Zelova.

• Filiální kostel svatého Matouše
• Tvrz Konůvky a zaniklá ves, archeologické naleziště
• Terénní náznaky po gotickém hradě Kepkovu na návrší
• Přírodní památka Jalový dvůr
• Evangelický kostel

• 
  Náves
• 
  Kostel Českobratrské církve evangelické z roku 1869
• 
  Dům č. p. 8
• 
  Obecní úřad

• Bořivoj Dostál (1929–1994), archeolog
• z Heršpic pocházela rodina Williama Herschela, objevitele planety Uran
• T. G. Masaryk – přijat 31. srpna 1880 do zdejšího sboru Českobratrské církve evangelické augšburského vyznání