Raymond Poincaré

V roce 1887 byl zvolen do poslanecké sněmovny za departement Meuse. V letech 1890 až 1892 se profiloval jako znalec při projednávání státního rozpočtu, přičemž vynikl jako zprostředkovatel mezi různými politickými tábory.

Předsedou rady ministrů (président du Conseil des ministres) se poprvé stal 21. ledna 1912. Po roce působení v čele vlády byl zvolen 10. prezidentem Francouzské republiky a dne 18. února 1913 uveden do tohoto úřadu. Zůstal hlavou státu po celou dobu první světové války až do 17. ledna 1920. Již 15. ledna 1922 vystřídal socialistického politika Aristida Brianda v úřadě premiéra a zůstal jím do 8. června 1924. Po mezihře s premiérem Édouardem Herriotem se Poincaré vrátil do této funkce dne 23. července 1926 a zůstal premiérem do 29. července 1929. Ve věku 68 let pak odešel do politické výslužby.

Během červencové politické krize v Evropě roku 1914 odcestoval Poincaré spolu s premiérem Reném Vivianim do Petrohradu. Zde dal představitelům Ruského impéria „slavnostní příslib závazků“, které vyplývaly ze spojenectví obou zemí. To posílilo cara Nikolaje II. a ruskou vládu v jejich odhodlání pomoci Srbsku, které bylo po atentátu v Sarajevě ohrožováno Rakouskem-Uherskem. Týden poté vyhlásilo Rusko generální mobilizaci, po které mu Německá říše vyhlásila válku. Poincaré se po celou dobu trvání první světové války rozhodně zasazoval pro její pokračování ze strany Francie a jejích spojenců až do vítězného konce.

Jako prezident podepsal Poincaré dne 4. června 1917 dekret o založení polské Modré armády ve Francii, což byl významný krok na cestě k obnovení Polska jako samostatného státu.[2]

Prezident vydal 16. prosince 1917 dekret, kterým prohlásil nově vznikající legionářské vojsko ve Francii za "samostatnou československou armádu". [3]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Raymond Poincaré na Wikimedia Commons