Helena Leflerová

V roce 1940 se vdala za Antonína Leflera a bydleli v čp. 49. Manžel se vyučil lakýrníkem, ale pracoval v hutích a ve volných chvílích fotografoval, byl zastřelen na zahradě Horákova statku. Helena patřila k obyvatelům obce Lidic, kteří přežili vypálení a likvidaci vesnice nacisty roku 1942.[3] Zbytek války prožila v koncentračním táboře[2] Ravensbrück[3] (Ravensbrück No: 11811).

Po válce se podruhé se vdala za Františka Krajčíra a žila v nových Lidicích, zapojila se do politického života. V roce 1945 se stala předsedkyní MNV v Lidicích a členkou komise pro obnovu této obce. Zastávala i četné stranické funkce. V letech 1949–1956 pracovala na KV KSČ. Byla též vedoucí tajemnicí Krajského výboru Národní fronty a pracovala v redakci deníku Rudé právo.[2] XI. sjezd KSČ ji zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ ji ve funkci potvrdil.[4] V červenci 1967 ji do svého čela zvolil na svém ustavujícím sjezdu Československý svaz žen.[5] Byl jí udělen Řád republiky.[2]

Po volbách roku 1948 byla zvolena do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Kladno. Mandát nabyla až dodatečně v prosinci 1948 jako náhradnice poté, co rezignoval poslanec František Musil.[6] Mandát získala i ve volbách v roce 1954 (volební obvod Praha-venkov),[7] ve volbách v roce 1960 (nyní již jako poslankyně Národního shromáždění ČSSR za Středočeský kraj, podílela se na projednání ústavy ČSSR v roce 1960)[8] a ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedala až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[9] Po federalizaci Československa ještě usedla roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, kde setrvala do konce volebního období, tedy do voleb v roce 1971.[10]

Zemřela v únoru 1979.[2]

• LEFLEROVÁ, Helena. Lidice, domov můj: Básně. V Praze: Společnost pro obnovu Lidic, 1946.