Hajduci

Hajduci (sg. hajduk, řidčeji hejduk,[1][2] z maďarského Hajdú, nebo arabského Hajdud) byli protiosmanští bojovníci, kteří působili na území hlavně Srbska, ale také i Valašska, či Bulharska (tam se používal název Hajdutin).

Hajduk

Přestože se jednalo o různé existence, kde kromě cílevědomých bojovníků proti turecké nadvládě působili i mnozí loupežníci, získali díky útlaku místních národů hajduci velmi pozitivní obraz a dokázali živit protiosmanský odpor v srbské, bulharské, či bosenské kultuře (hlavně v lidové poezii). Hajduci tvořili oddíly (družiny) o několika desítkách lidí, shromažďovali se v lesích, v odlehlých místech, v horách. Zpočátku (na začátku 17. století) nebyli schopni větších akcí, později však turecké správě působili nemalé potíže a ta proti nim rázně bojovala, považovala je za zločince a vrahy. Hajducké družiny se projevily také v dobách srbských povstání (první v roce 1804 a druhé v roce 1815), kdy se přidaly ke vzbouřencům.

O hajducích psal například Branislav Nušić, věnoval jim celý jeden román (Hajduci). V díle Derviš a smrt bosenského spisovatele Meši Selimoviće jsou hajduci vykresleni jako bandité, přepadající obchodní karavany.