Hřib rudomasý

• Boletus cruentus Venturi 1855[1] sensu Smotlacha non Venturi[2]
• Boletus erythrenteron Bezděk 1901[3]
• Boletus erythrentheron Bezděk 1901[3]
• Boletus erythrotheron Bezděk 1901[3]
• Boletus erythroteron Bezděk[4]
• Boletus luridus var. erythroteron (Bezděk) J. Zvára 1920[5]
• Boletus luridus var. erythroteron Bezděk ined.[6] (1920)
• Boletus luridus Schaeff. var. erythroteron Bezděk[7]
• Boletus luridus var. erythroteron (Bezděk) Pilát & Dermek 1974[2]
• Boletus luridus var. erythroteron (Bezděk) Pilát & Dermek[8] 1979
• Boletus luridus subsp. erythroteron (Bezděk) Hlaváček 1995[5]

• Hřib koloděj rudomasý
• Hřib modrák červenající[7]
• Hřib rudomasý[3]

• šumpelka[6]
• šunfelka[6]

V původním díle Houby jedlé a jim podobné jedovaté, kde Bezděk poprvé tento taxon zmínil, uvádí text odborný název Boletus erythrotheron (str. 176) a Boletus erythrentheron (str. 181).[3] Název ze strany 176 je však v kapitole Opravy a doplňky na str. 276 opraven na Boletus erythrenteron.[3] V díle dalších autorů se pak objevují všechny tři jmenované verze názvu.

Hřib rudomasý popsal roku 1901 český mykolog Jan Bezděk. Již tehdy poukazoval na rozpor mezi odbornou literaturou, která tento druh opomíjí a praktickými houbaři, kteří jej znají a sbírají.[3] Pojetí tohoto taxonu není v dílech dalších autorů jednotné - zmiňují jej mj. Smotlacha i Velenovský s odkazem na Bezděka, ale jejich přístup se liší.

Bezděk (1901) tuto houbu podobou situoval mezi hřib koloděj a hřib satan, přičemž satan považoval za bližší. Hlavní rozdíl podle něj spočívá v dužnině klobouku, která je červená a na řezu (respektive lomu) fialoví a následně modrá.[3]

Velenovský (1922) uvedl popis, který se v některých ohledech neshoduje s Bezděkovým (1901). Pojetí obou autorů se liší v barvě i průběhu oxidace dužniny a dále v samotném faktu, že Bezděk houbu připodobňoval spíše k satanu, zatímco Velenovský jej považoval za „plemeno“ koloděje. Mimo to uvádí, že Bezděk uvažoval nad spojitostí s druhem Boletus cruentus, který popsal Antonio Venturi v Itálii roku 1855. Tato informace ale v Bezděkově popisu zmíněna není. Oba mykologové však byli v kontaktu a nelze proto vyloučit možnost, že si některé poznatky předávali osobní cestou. Velenovský považoval hřib rudomasý za totožný s Boletus luridus v pojetí Bataillea.[4]

Smotlacha (1911) tuto houbu uváděl pod Venturiho názvem Boletus cruentus; Bezděkův Boletus eryhtrotheron zmiňoval jako synonymum.[1] Předkládá i detailnější popis, ale neuvádí, na základě čeho jej sestavil.

Bezděk ještě za svého života přehodnotil svůj názor na tuto houbu jako na samostatný druh a dále jej považoval za varietu koloděje, Boletus luridus var. erythroteron Bezděk ined.. Tento název však nestihl publikovat a toto překlasifikování proto zůstalo po řadu let mykologům neznámé. Během exkurze roku 1913 jej však v zápiscích zaznamenal a v roce 1920 publikoval František Kolařík.[5] Nezávisle na této informaci přesunul taxon z druhu na varietu i mykolog Jaroslav Zvára v roce 1920.[6] Roku 1974 jej jako varietu popsali Aurel Dermek a Albert Pilát.[2]

Bezděk uvádí nález dvou plodnic v létě na Hejdě u Police nad Metují na vysoko položeném palouku obklopeném lesy a obrostlém lískovými keři. Dalších osm plodnic (od mladých až po staré) sbíral u Machova u lesa na travnaté stráni porostlé listnáči, především buky. Další našel u Křivic poblíž Týniště nad Orlicí pod jehličnany.[3]

Roste na obdobných stanovištích jako hřib koloděj. Velenovský jej uváděl hlavně pod lipami, dále v písčitých polabských borech a teplých hájích v okolí Prahy.[4]

• hřib koloděj (Suillellus luridus var. luridus) - dužnina žlutá (červená pouze v bázi třeně), po poškození intenzivně modrá
• hřib satan (Rubroboletus satanas) - dužnina bledá, po poškození mírně modrá
• hřib Melzerův (Boletus melzeri) - nemá síťku na třeni, dužina červená, ale nepřebarvuje se do modra
• hřib Quéletův (Suillellus queletii) - dužina červená pouze ve spodní části třeně, nemá síťku

Jako jeden ze znaků, kterým se hřib rudomasý odlišuje od satanu, udával Bezděk absenci jedovatých látek. Podle výpovědi p. učitele Františka Kašpara (přelom 19. a 20. století) jej obyvatelé Křivicka sbírají a nerozlišují od koloděje.[3] František Kašpar rovněž zkusil nejprve kousek houby za syrova rozkousat a vyplivnout - když se neobjevily žádné potíže, experiment opakoval a po rozkousání spolkl. Opět bez jakýchkoli následků.[3] Bezděk v experimentu pokračoval a snědl dvě usmažené plodnice - opět bez následků.[3]