Giulio Licinio

Giulio Licinio, celým jménem Giulio Licinio da Pordenone (1527 Benátky - 28. dubna 1591 Benátky) byl italský malíř působící v Benátkách, Augsburgu, Vídni, Bratislavě a v Praze. Ve službách císaře Ferdinand I. i Maxmiliána II. Habsburského působil jako portrétista. Pro Rudolfa II. zprostředkovával nákupy obrazů benátských malířů. Navzdory jen krátkodobým pobytům v Praze je v Liciniových pozdních dílech patrný vliv dvorních malířů rudolfínské Prahy.[1]

Giulio Licinio
Narození1527
Benátky Benátská republika
Úmrtí28. dubna 1591
Benátky
NárodnostItal
Vzdělánívyučen v dílně strýce Bernardina Licinia
Povolánímalíř obrazů a fresek
Hnutívrcholná renesance
Významná dílaTriumfální pochod Římanů; portréty
OvlivněnýBenátčanyːAndrea Schiavone, Paolo Veronese
Vliv namanýristickou malbu
Oceněnídvorní malíř (1559 a 1565)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život a dílo

Giulio Licinio se narodil do rozvětvené benátské malířské rodiny. Giuliův otec Arrigo pracoval v dílně svého známějšího bratra Bernardina Licinia (1489?-1560?), v níž se Giulio vyškolil. Společným dílem strýce a synovce byl obraz pro kapli kostela San Francesco v Manfredonii (1550). Následující Portrét muže se synem je prvním obrazem, který malíř signoval a datoval (1552), nezapře poučení Tizianovým koloritem.

Portrét muže se synem (1552, soukromá sbírka, Londýn)
Mrtvý Kristus mezi anděly, 1578-1579, Katedrála sv. Víta v Praze

Protože v Benátkách v té době byla obdivována především díla Tizianova a Tintorettova, ostatní benátští malíři měli značně omezený přístup k novým zakázkám. Výjimkou byla soutěž na výzdobu kazetového stropu Knihovny sv. Marka v Benátkách (1556). Komisi předsedal stavitel Knihovny Jacopo Sansovino (1486-1570) se svým přítelem Tizianem (1488-1576). Každý ze sedmi mladých benátských malířů dostal za úkol namalovat do tří z celkových 21 nástropních polí antické bohy a bohyně jako alegoriel umění a ctností. Giulio Licinio v soutěži vymaloval 10. pole obrazem Bdělost a Obětavost, v 11. poli Apoteóza Slávy, Krásy a Píle a ve 12. poli (Boj a Ctnosti) byla zničena a nahrazena plastikou (1615). Zlatý řetěz jako cenu pro vítěze tehdy získal Paolo Veronese, malíř o rok starší než Licinio, za obraz Hudba.[2] Asi v téže době vznikl Giuliův obraz Obrácení sv. Pavla a jeho skica, (nyní v Museo Castelvecchio, Verona).

Rok 1559 byl pro Giulia Licinia zlomový, neboť ho císař Ferdinand I. Habsburský (1503-1564) pozval jako dvorního portrétistu do Augsburgu. V roce 1561 zde vyzdobil freskami s mytologickými a alegorickými náměty fasády dvou domů patřících obchodníkovi Hieronymovi Rehlingerovi (dnes nedochované). Současně si v Augsburgu otevřel vlastní dílnu, což vyvolalo reakci členů místního malířského cechu, kteří ho považovali za nežádoucího konkurenta. Po Ferdinandově smrti císař Maxmilián II. (1527-1576) Giulia potvrdil ve funkci dvorního malíře (1565) a pověřil ho výzdobou zámku Neugebäude u Vídně. Během těchto prací se seznámil s Bartholomeem Sprangerem a Hansem Montem, s nimiž se spolupodílel na malířské a štukové výzdobě zámeckých interiérů. Mezi léty 1562 až 1570 Giulio a jeho bratr Giovanni Antonio Licinio (1515?-1576) vyzdobili královskou kapli Bratislavského hradu. Z tohoto období pochází drobný portrét habsburské princezny Alžběty v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni a soubor 8 obdélných panelů se scénami z Historie starověkého Říma (po 1566). Původně se nacházely v kunstkomoře císaře Rudolfa II., ale roku 1648 se staly kořistí švédských vojsk. Dodnes se z celé této císařské kolekce zachovala Vídni vůbec největší Liciniova kompozice Triumfální návrat římského vojska s kořistí z vítězného tažení. Ostatní jsou rozptýleny do sbírek v Londýně, Budapešti a jinde. Ve sbírkách Rudolfa II. byly také nejméně tři desky zobrazující Héraklovy hrdinské činy, (dnes v Ermitáži v Petrohradu).

Praha

Kristus v hrobě mezi dvěma anděly nebo Pieta mezi anděly, olejomalba na dřevěné desce, na severním oltáři v Thunovské kapli katedrály sv. Víta na Pražském hradě, datovaný do let 1579-1580, nebo až po roce 1580[3], je pravděpodobně jediný, v Čechách dochovaným obraz, připisovaný Giuliu Liciniovi.[4]

Již před přesunem císařova dvora z Vídně do Prahy (1583) se Giulio Licinio opakovaně vracel do Benátek. Bydlel zde v domě zděděném po otci a doufal v možnost podílet se na úpravách interiérů Dóžecího paláce, poškozených požáry z let1574 a 1577. Současně nakupoval díla malířů benátské školy pro sbírky Rudolfa II., ale v roce 1587 požádal z důvodu věku o uvolnění z císařových služeb a o doplatek za nezaplacené služby. Poslední částka byla vyplacena až dva roky po smrti (1593), která ho zastihla v Benátkách 28. dubna 1591.

Umělecko-historický význam díla Giulia Licinia

Letohrádek Simmering u Vídně, Královský letohrádek a letohrádek Hvězda v Praze inspirovaly císaře Maxmiliána II. ke stavbě letohrádku Neugebäude u Vídně, s níž se začalo roku 1569 pod vedením Jacopa Strady, malby se uskutečnily až po Maxmiliánově smrti roku 1578 podle vůle císaře Rudolfa II. S jeho dvorem Licinio přešel do Vídně i do Prahy, kde se jeho benátský styl, původně vykazující vliv Andrey Schiavona (1510/15-1563) a Paola Veroneseho (1528-1588), měnil pod vlivem rudolfínských malířů, takže jeho tvorba nevnesla rysy vrcholné italské (benátské) renesance do malířské tvorby "pražské manýristické školy".[5]

Galerie
  • Oslava slávy, krásy a píle
  • Alžběta Rakouská
  • Triumfální průvod Římanů
  • Obrácení sv. Pavla

Odkazy

Reference
  1. Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648) - Giulio Licinio. In: Rudolf II. a Praha. (E. Fučíková et al., eds.). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 23.
  2. Vítková K. Knihovna sv. Marka v Benátkách, její dějiny a nejvýznamnější fondy. http://pvh.ff.cuni.cz/exkurze09/referaty/vitkova.pdf
  3. Eliška Fučíková inː Dějiny českého výtvarného umění II/1, Academia Praha 1989, s. 183
  4. Kolektiv autorů. Katedrála sv. Víta. Kaple Thunovská (P. Vlček, ed.). In: Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany. Vydala Academia, Praha 2000, s. 102. ISBN 80-200-0832-2
  5. Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648) - Giulio Licinio. In: Rudolf II. a Praha. (E. Fučíková et al., eds.). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 13-14.

Literatura
  • Kolektiv autorůː Rudolf II. a Praha. Císařský dvůr a rezidenční město jako kulturní a duchovní centrum Střední Evropy (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, Praha-Londýn-Milán, 1997. 385 stran. ISBN 80-902051-6-X
  • Preiss Pavelː Italští umělci v Praze. Vydala Panorama Praha, 1986, s. 501.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.