Giro d'Italia 2022

Mezi největší favority na získání celkového triumfu se řadili Richard Carapaz, Simon Yates a João Almeida. Carapaz, vítěz ročníku 2019, získal před Girem 2 vítězství. Nejprve se v únoru stal národním šampionem v časovce a následně na konci března vyhrál 6. etapu Volty a Catalunya. Na tomto závodu také získal svůj nejlepší sezónní výsledek v celkovém pořadí, a to 2. místo za Sergiem Higuitou. Jeho předzávodní příprava také zahrnovala tréninkový kemp v Ekvádoru a na start se tak postavil jako největší favorit na vítězství se svým týmem Ineos Grenadiers, který vyhrál předchozí tři ze čtyř ročníků této Grand Tour. Dalším významným favoritem byl Simon Yates (Team BikeExchange–Jayco). Vítěz Vuelty a España 2018, jenž předchozí ročník dokončil na celkovém 3. místě, svou formu ukázal na březnovém Paříž–Nice, kde mimo celkové 2. místo také získal triumf v závěrečné etapě. Poté, co onemocněl na Voltě a Catalunya, se zúčastnil na konci dubna Vuelty a Asturias, kde zvítězil ve dvou etapách. João Almeida z týmu UAE Team Emirates vstupoval do závodu s historií dvou umístění mezi nejlepšími deseti závodníky z předchozích dvou ročníků. V průběhu sezóny 2022, před níž opustil svůj předchozí tým Deceuninck–Quick-Step, získal celkové 5. místo na UAE Tour, kterou objel jako domestik pro Tadeje Pogačara, a celkové 8. místo na Paříž–Nice, kde také vyhrál soutěž mladých jezdců. Nejvýraznějšího úspěchu však stejně jako Carapaz dosáhl na Voltě a Catalunya, kde se dostal se svým celkovým 3. místem na pódium a dokázal vyhrát 4. etapu.[6] Mezi další méně významné favority se pak též řadili Miguel Ángel López, Vincenzo Nibali (oba Astana Qazaqstan Team), Mikel Landa (Team Bahrain Victorious), Wilco Kelderman, Emanuel Buchmann, Jai Hindley (všichni Bora–Hansgrohe), Guillaume Martin (Cofidis), Tom Dumoulin, Tobias Foss (oba Team Jumbo–Visma), Romain Bardet (Team DSM) a Giulio Ciccone (Trek–Segafredo).[6]

Svou účast na Giru před startem potvrdilo několik kvalitních sprinterů. Pravděpodobně nejočekávanějším z nich byl Mark Cavendish z týmu Quick-Step–Alpha Vinyl. Ten dokázal z několika různých předchozích ročníků vytěžit celkem 15 etapových triumfů a v ročníku 2013 dokonce opanoval bodovací soutěž. Tento ročník však byl také posledním, jehož se do roku 2022 zúčastnil. Spolu s Cavendishem na Giro také přijel známý rozjížděč Michael Mørkøv, s jehož pomocí dokázal na Tour de France 2021 vyhrát 4 etapy, a podporu mu měli ve sprintech zajistit také další týmoví kolegové jako Davide Ballerini či Bert Van Lerberghe.[7] Dalším kandidátem na zisk etapových vítězství byl Caleb Ewan (Lotto–Soudal). Vítěz 5 etap z ročníků 2017, 2019 a 2021 sice přijel bez svého obvyklého rozjížděče Jaspera De Buysta, podporu mu však měli zajišťovat zkušení pomocníci jako Rüdiger Selig, Roger Kluge či Thomas De Gendt.[8] Dalšími očekávanými sprintery byli Arnaud Démare (Groupama–FDJ), Giacomo Nizzolo (Israel–Premier Tech), Fernando Gaviria (UAE Team Emirates), Phil Bauhaus (Team Bahrain Victorious), Biniam Girmay (Intermarché–Wanty–Gobert Matériaux), Sacha Modolo (Bardiani–CSF–Faizanè), Davide Cimolai, Simone Consonni (oba Cofidis), Jakub Mareczko (Alpecin–Fenix), Cees Bol, Alberto Dainese (oba Team DSM) či Magnus Cort Nielsen (EF Education–EasyPost).[9] Částečně byl mezi favority na sprinterská vítězství řazen i Mathieu van der Poel z týmu Alpecin–Fenix, ten se však při svém debutu chtěl zaměřit spíše na získání růžového dresu po 1. etapě a následně na dokončení závodu.[10]

Zahajující etapa Gira d'Italia 2022 odstartovala, stejně jako další 2 etapy v rámci zahraničního startu závodu nazývaného Grande Partenza, v Maďarsku na budapešťském Náměstí Hrdinů. Trasa závodu poté směřovala na jihozápad směrem k Székesfehérváru a následně se otočila na sever směrem k hranicím se Slovenskem. Dále se stočila směrem na východ k Visegrádu, kde byl umístěno cílové stoupání, jehož průměrný sklon byl v prvních 2 kilometrech 2,6 % a ve zbytku kopce 5,1 %. Do úniku se hned po startu dostali Mattia Bais a Filippo Tagliani (oba Drone Hopper–Androni Giocattoli), kteří si brzy vypracovali náskok 11 minut. Jejich náskok se začal zmenšovat poté, co v pelotonu přijely na čelo stahovat týmy Alpecin–Fenix, EF Education–EasyPost a Team DSM. Vedoucí dvojice posbírala maximální počet bodů na 1. prémii i maximální počet bonusových sekund na 2. prémii. Jejich náskok se však 50 km před cílem ztenčil na pouhou minutu a 13,7 km před cílem byli dojeti pelotonem. Krátce poté vypukla bitva o pozice před vjezdem do cílového stoupání, které začalo 6 km před cílem. U paty stoupání spolu se zvýšením tempa spadli na zem Harm Vanhoucke (Lotto–Soudal), Jan Tratnik (Team Bahrain Victorious) a Erik Fetter (Eolo–Kometa), všichni tři se však nakonec zvedli a dojeli do cíle. 3,7 km před cílem zaútočil Lawrence Naesen (AG2R Citroën Team). Mezitím, co se vydali útočícího Naesena stíhat závodníci sestavy Ineos Grenadiers, spadl 2,5 km před cílem na zem Davide Ballerini (Quick-Step–Alpha Vinyl). 2,2 km před cílem z pelotonu zaútočil Lennard Kämna (Bora–Hansgrohe) a téměř okamžitě si vybudoval devítisekundový náskok, zatímco předehnal Naesena. Díky aktivitě týmu Intermarché–Wanty–Gobert Matériaux byl v posledním kilometru dojet a po neúspěšném útoku Davideho Formola (UAE Team Emirates) mohl začít sprint o vítězství a první růžový dres lídra závodu. Poté, co začal Mathieu van der Poel (Alpecin–Fenix) objíždět Biniama Girmaye (Intermarché–Wanty–Gobert Matériaux), se Girmayova zadního kola dotknul svým předním Caleb Ewan (Lotto–Soudal), kvůli čemuž spadl na zem a byl vyřazen z boje o vítězství. Pro to si snadno dojel van der Poel, jenž mimo růžový dres získal i fialový dres lídra bodovací soutěže a modrý dres lídra vrchařské soutěže, před druhým Girmayem, jenž se stal nejlepším mladým jezdcem, a třetím Pellem Bilbaem (Team Bahrain Victorious). Na čtvrtém a pátém místě se pak usadili Richard Carapaz (Ineos Grenadiers) a Wilco Kelderman (Bora–Hansgrohe, kteří získali 4 sekundy na další favority.[12]

2. etapa, dlouhá 9,2 km, byla krátká, ale technická individuální časovka procházející Budapeští. Start byl umístěn na Náměstí Hrdinů, stejně jako start 1. etapy, a po průchodu centrem města plným zatáček se závodníci dostali k cílovému stoupání na Budínský hrad, jehož některé pasáže zahrnovaly i pouliční dlažbu. První kvalitní časy stanovili Alex Dowsett (Israel–Premier Tech; 12' 23,16"), Jos van Emden (Team Jumbo–Visma; 12' 19,55") a Edoardo Affini (Team Jumbo–Visma; 12' 10,10"). Další průběžně nejlepší čas stanovil Lennard Kämna (Bora–Hansgrohe; 12' 07,92"). Ten byl překonán až úřadujícím italským šampionem Matteem Sobrerem (Team BikeExchange–Jayco), jenž stanovil čas 12' 03,27". První čas pod 12 minut zaznamenal Tom Dumoulin (Team Jumbo–Visma; 11' 50,41"), ale ten byl brzy překonán Simonem Yatesem (Team BikeExchange–Jayco), který trať projel v čase 11' 50,41". Yatesovi se nakonec nejvíce přiblížil lídr závodu Mathieu van der Poel (Alpecin–Fenix) s časem 11' 53,40". Ten díky 2. místu v etapě vylepšil svůj náskok na 11 sekund před druhým Yatesem. Na průběžné třetí místo se posunul Dumoulin a společně s Yatesem tak nahradili na virtuálním pódiu Girmaye a Bilbaa. Van der Poel si také udržel fialový a modrý dres. Bílý dres pro lídra soutěže mladých jezdců však po etapě připadnul Sobrerovi, jelikož Girmay, předchozí lídr této klasifikace, v časovce ztratil na vítězného Yatese 42 sekund.[13]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 2022 Giro d'Italia na anglické Wikipedii.

• Giro d'Italia

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Giro d'Italia 2022 na Wikimedia Commons