Gianluca Pagliuca

V roce 1986 přišel nejprve na hostování a později za 300 milionů lir z Boloně.[4] Do prvního utkání zasáhl v září 1987, ale stabilní místo v sestavě měl od sezony 1988/89. Byl podporován trenérem Boškovem.[5] Klubu pomohl dvakrát za sebou vyhrát Italský pohár (1987/88 a 1988/89) a také dvakrát za sebou dostat klub do finále poháru PVP (1988/89 a 1989/90). V prvním finále prohrál s Barcelonou (0:2), ale ve druhém vyhrál v prodl. nad Anderlechtem (2:0).

První titul pro hráče i pro Dorii byl v sezoně 1990/91. Také hrál finále v italském poháru, jenže prohrál s Římem. Vynikající výkony jej zařadilo na 21. místo v anketě o Zlatý míč. Také byl vyhlášen jako šestý nejlepší brankář světa.[6] V následující sezoně sice neohájil titul, ale vyhrál první italský superpohár a také si zahrál finále LM, ve kterém prohráli opět s Barcelonou (0:1), brankou v prodloužení. Poslední trofej pro Sampdorii získal v poslední sezoně v klubu a to Italský pohár v sezoně 1993/94. Za Dorii odchytal celkem 286 utkání, z toho 198 v lize, což je nejvíc v historii klubu[7] a inkasoval 257 (183 v serii A) branek.

Do Nerazzurri odcházel v roce 1994 za 8 miliard lir + hráči Walter Zenga a Riccardo Ferri. Zde působil pět let a za tu dobu získal jen jednu trofej. V každe sezoně byl brankář číslo jedna, ale velkých klubových výsledků neměl. Nejlepšího umístění v lize měl v sezoně 1997/98. to obsadil 2. místo o 5 bodů za Juventusem. V evropských pohárech byl dvakrát za sebou ve finále v poháru UEFA (1996/97, 1997/98). V prvním finále nestačil na německý Schalke 04, ale ve druhém již vyhrál nad Laziem a slavil zisk jediné trofeje v dresu Nerazzurri. Po sezoně 1997/98 se změnil trenér. Přišel Marcello Lippi a ten koupil Peruzziho[8] a Gianluca raději odešel po celkem 234 (165 v Serii A) utkání pryč.[9]

Do svého mateřského klubu přišel v roce 1999.[10] S klubem hrál v první sezoně pohár UEFA a v lize udržel čisté konto dlouhých 559 minut v řadě[11] a pomohl klubu k 11. místu v tabulce. Nejlepší umístění v lize bylo 7. místo v sezoně 2001/02 a naopak nejhorší bylo sestupové 18. místo v sezoně 2004/05. Rok strávil ve druhé lize. Poslední dvě sezony dělal kapitána. Za Boloňu nastoupil do 226 utkání v řadě z 228 možných, čímž stanovil rekord v klubu.

V roce 2006, ve 39 letech odešel do Ascoli, která hrála v nejvyšší lize. Dne 17. září 2006, nastoupil do 571 utkání v nejvyšší lize, což byl nový rekord. Tím překonal Zoffa (později jej překonali další 4 hráči).[12] Do konce sezony ještě přidal další zápasy a zastavil se na čísle 592. Také prodloužil sérii po sobě jdoucích zápasů na 247 utkání. Konec byl ale sestupový. V lize skončil na 19. místě a klub s ním neprodloužil smlouvu. A tak se po celkem 814 (592 v Serii A) utkání, ve 40 letech[13] ukončil kariéru. V roce 2016 jeho brankářský rekord v utkání překonal Gianluigi Buffon.

• 1× vítěz italské ligy (1990/91)
• 3× vítěz italského superpoháru (1989)
• 1× vítěz italského poháru (1987/88, 1988/89, 1993/94)
• 1× vítěz poháru PVP (1989/90)
• 1× vítěz poháru UEFA (1997/98)

• 3× na MS (1990 – bronz, 1994 – stříbro, 1998)
• 2× na OH (1988, 1996)

• 2x vítěz ankety Guerin d'oro (1996/97, 2004/05)
• člen síně slávy v Interu (2021)

Řád zásluh o Italskou republiku (1991)[38]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gianluca Pagliuca na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gianluca Pagliuca na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu
• Profil hráče na National-football-teams.com (anglicky)

• Seznam italských fotbalových reprezentantů