František Vilém Sieber

František Vilém Sieber, německy Franz Wilhelm Sieber (30. května 1789, Praha17. prosince 1844, Praha) byl česko-rakouský botanik a cestovatel.[1] Druh rostlin Siebera je pojmenován po něm. Jeho botanická značka je Sieber.

František Vilém Sieber
Narození30. března 1789 nebo 30. května 1789
Praha
Úmrtí17. prosince 1844 (ve věku 55 let)
Praha
Povoláníbotanik, architekt, inženýr, zoolog, objevitel, lékař, sběratel rostlin a vědecký sběratel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život

V letech 1802–1807 vystudoval v Praze gymnázium. Poté studoval architekturu na pražské technice (u Ludvíka Kohla) a matematiku (u F. J. Gerstnera), ale po třech letech bez valného úspěchy ze studia odešel a přešel na Karlovu univerzitu, kde studoval botaniku. V letech 1811-13 podnikl svou první velkou cestu: nejprve v létě 1811 do Alp, v prosinci téhož roku pak zamířil do Itálie, kde navštívil mj. Benátky, Bolognu, Florencii, Řím, Tivoli (Horatiova vila) i Neapol a třikrát nastoupil na horu Vesuv. Neopomněl navštívit ani stále známější vykopávky v Pompejích. V letech 1817–1819 projel Krétu, Palestinu a Egypt. Své sbírky z této cesty posílal do Prahy botaniku Johannu Emanuelu Pohlovi (1782–1834), který je uveřejňoval v časopise Hesperus, vycházejícím v Řezně; Siebera tak v následujících letech provázela pověst dobrého botanika (v Hesperu vyšlo 14 delších a na 50 kratších Sieberových zpráv). Sieberovy sbírky obsahovaly na 20 000 položek rostlin, hmyzu i minerálů. Po návratu z Itálie v roce 1812 Sieber zpracovával své sbírky, ale podílel se také mj. na soupisu české flóry (spolu s Kašparem ze Šternberka či J. E. Pohlem). V letech 1814-15 vystudoval pražskou filosofii, kde se intenzivně zabýval hlavně studiem jazyků, zejména italštiny a řečtiny. Následně se ještě pokoušel o studia medicíny, ale brzy jich zanechal.

Podruhé se Sieber vydal na cesty v prosinci 1816, tentokrát v doprovodu jindřichohradeckého zahradníka Františka Kohouta (Wurzbach jej uvádí pod jménem Franz Kohaut). Z Terstu se přeplavili na Krétu (9. ledna 1817 přistáli v Kandii, nynějším Éraklionu) a následující téměř rok věnovali Sieber a Kohout průzkumu největšího z řeckých ostrovů. Kromě jiného vystoupali na horu Ídu (2 451 m n. m.), kde se pokusili o změření její nadmořské výšky, a také navštívili některé z antických lokalit na ostrově – např. tzv. Mínotaurův palác v Gortynu Sieber správně prohlásil za obyčejný lom na kámen. Oba badatelé pochopitelně nezapomněli ani na botaniku a pilně sbírali krétskou flóru. Pobyt na Krétě se protáhl na jedenáct měsíců – teprve 5. prosince 1817 se oba cestovatelé nalodili a přeplavili se do egyptské Alexandrie. Odtud zamířili dále na jih a podnikli cestu proti proudu Nilu až do Théb (u nynějšího Luxoru). V dubnu 1818 už oba byli zpět v Káhiře. Další cesta pak dvojici Sieber-Kohout zavedla do Svaté země, Palestiny; z Káhiry přes Sinajský ostrov došli do Jeruzaléma (3. 7. 1818). Ve svatém městě se ubytovali ve františkánském klášteře a během měsíčního pobytu Sieber a Kohout navštívili všechna významná biblická místa, získali rozsáhlé sbírky a Sieber také pořídil mapu Svaté země.

Zpátky se oba poutníci vraceli přes Kypr do Egypta a odtud do Evropy; zpět v Terstu přistáli 8. prosince 1818. Své zážitky Sieber publikoval ve dvou cestopisech: Reise nach Insel Kreta im griechischen Archipelagus (1823, 2 sv.) a Skizze einer Reise von Kairo nach Jerusalem und wieder zurück (1823). Po návratu z cesty do Orientu (v Praze se objevil 12. dubna 1819) se Sieber rozhodl v Praze uspořádat výstavu předmětů, které si ze svých cest přivezl: konala se v hotelu U zlatého anděla (v Celetné ulici) a návštěvníci na ní mohli vidět např. 3 egyptské mumie, 23 sarkofágů (rovněž vesměs egyptského původu), dlouhou řadu přírodnin, ale také množství "biblických" relikvií včetně kamene z Golgoty či palmových větví ze zahrady Getsemanské. Sieber doufal, že předměty rozprodá a z výtěžku zaplatí své dluhy: to se mu ale zdařilo jen zčásti, rakouská vláda odmítla jeho sbírky koupit (což ji nikdy neodpustil) a cestovatel proto musel svou kolekci prodávat po částech: jednu mumii od něj např. koupil jeho příznivec, spoluzakladatel Vlasteneckého muzea a přírodovědec Kašpar ze Šternberka, další předměty skončily v různých soukromých sbírkách. Prodej Sieber intervenoval na jaře 1820 i ve Vídni (své "zboží" oceňoval na 15 000 zlatých), ale nebylo mu to moc platné. Značnou část zbytku kolekce nakonec zakoupila Bavorská akademie věd z Mnichova, ovšem za podstatně nižší cenu (6 000 zlatých), a to na podzim 1820 – po Sieberově návratu z letní botanické cesty do Alp.

Pražská výstava ale Sieberovi nepřinesla očekávané bohatství, proto se snažil o získání financí jinými způsoby. Mimo jiné založil v Praze přírodovědný cestovatelský ústav, díky němuž se řada mladých cestovatelů dostala do různých končin světa, například Karl Zeyher do Jižní Afriky, Franz Wrba na Trinidad, Theodor Hilsenberg na Madagaskar (spolu s ním na této expedici byl i český přírodovědec Václav Bojer) či již zmíněný Franz Kohout (Kohaut) na Malé Antily, zejména na Martinique, a doSenegalu (1819-21). Další způsoby, kterými chtěl Franz Wilhelm Sieber zbohatnout, byly ještě kurióznější – například tvrdil, že si z Orientu přivedl zázračný lék proti vzteklině. Zde už patrně pozorujeme známky Sieberovy duševní choroby. Tu koneckonců prokázal i svým skandálem ze zimy 1822, když přímo na pražské ulici zastřelil (za bílého dne) jezdeckého koně. Jeho odjezd na další cesty tak byl zároveň i únikem před policejním vyšetřováním, a to i kvůli další aféře: Sieber totiž také přispíval do časopisu Isis, vydávaného profesorem z Jeny Lorenzem Okenem (Ockenfussem), zejména několika články, v nichž ostře napadal rakouskou vládu. Touto svéráznou mstou za odmítnutí svých sbírek si ovšem zajistil pouze policejní sledování.

Nicméně v roce 1822 se Franz Wilhelm Sieber vydal na svou nejdůležitější cestu – na cestu kolem světa. Prahu opustil 14. března 1822 a přes Jenu (kde navštívil Okena), Norimberk a Karlsruhe jel do Paříže a z ní po dvou týdnech pokračoval do Marseille. Tady se nalodil (22. 8. 1822) na loď Deux Nanettes, která jej převezla, pravděpodobně se zastávkou v Kapsku, na Mauricius (Weitenweber ostrov nazývá Ile-de-France), kde se zdržel 11 týdnů v lednu až dubnu 1823. Odtud se přeplavil do Austrálie (dne 1. 7. 1823 jej už můžeme zastihnout v Sydney). V Austrálii se nadšeně botanizující Sieber zdržel celých sedm měsíců, přičemž podnikl i několik výletů do oblasti Modrých hor západně od Sydney. Zpáteční cesta, kterou nastoupil v prosinci 1823, pak Siebera zavedla na palubě anglické lodi Midas severovýchodním směrem do tropické části Tichého oceánu, po krátké zastávce na Galapágách pak loď zamířila k jihovýchodu a kolem Hornského mysu se pražský rodák F. W. Sieber dostal k Mysu dobré naděje, kde přistál 4. dubna 1824. Nikde na této části cesty se ale nezastavil na delší dobu, ale několikrát se vznětlivý Sieber dostal do ostrých sporů s posádkou, většina jeho sbírek byla námořníky naházena do moře či zničena a sám cestovatel několikrát zbičován. V Kapském Městě dokonce strávil několik dní ve vězení a po návratu na lodi Berwick (v Londýně se objevil 14. září 1824) se chtěl dokonce soudit s britskou Admiralitou o způsobené škody, ale k soudu nakonec nedošlo. Zhoršující se psychické zdraví zřejmě stálo i za jeho ohlášením objevu léku na vzteklinu roku 1820, které bral málokdo vážně.

Pramenem pro trasu nejvýznamnější ze Sieberových cest je zejména Weitenweberova studie v Lotosu, Wurzbach (ač zmíněný článek cituje) ji velmi zkracuje a především zpáteční cestu prakticky vynechává. Výklad u Weitenwebera, ač s několika chybami (odjezd z Mauritia v dubnu 1822, což je samozřejmě nemožné), ale není s Wurzbachem v rozporu a umožňuje cestu pražského cestovatele bez problémů rekonstruovat a prohlásit ji za první českou cestu kolem světa. V několika následujících letech Sieber střídá místa pobytu: v listopadu 1824 vystavil sbírky ze své cesty v Drážďanech, na jaře 1825 jej můžeme zastihnout opět v rodné Praze. Rakouské úřady žádaly jeho hospitalizaci v psychiatrické léčebně, a tak v roce 1829 uprchl z Prahy do Švýcarska, díky pasu, který mu byl vystaven na cestu do Mnichova.[2] Přesto nakonec v léčebně skončil, a to v roce 1830. Již ji nikdy neopustil. Strávil v ní posledních 14 let svého života,

Od roku 1827 byl pak první Čech, který podnikl cestu kolem světa, už více-méně stále v péči lékařů, neboť jeho šílenství postupně přerůstalo únosnou mez. Ještě v prosinci 1828 odjel do Vídně a během zimy do Curychu, kde žil více než rok. Jak napsal jeho životopisec, při svém "bloudění" na jaře 1830 Sieber podnikl cestu do Paříže a léto toho roku strávil ve francouzských Alpách, po návratu ale už byl internován (5. 12. 1830) do Zemského blázince v Praze a v péči MUDr. Nussharda pak dožíval své poslední roky. Sieber se pokoušel o psaní dramat (jedno z nich mělo rozepsáno na 70 rolí!), politických článků i filosofických úvah (zabýval se hlavně Platónem), ale už nikdo jej nebral vážně. Těžko brát vážně člověka, který o sobě prohlašuje, že je potomkem Albrechta z Valdštejna po meči...

Franz Wilhelm Sieber zemřel v Praze dne 15. prosince 1844 ve v2ku 55 let, dle úmrtní zprávy na "celkovou vodnatelnost". Škoda, že se jeho duševní choroba projevila tak brzy, neboť nezpracoval výsledky ze své cesty z let 1822-24, která je první bezpečně vykonanou cestou kolem světa, kterou podnikl rodák ze zemí koruny české. Vedle již zmíněných prací dále publikoval podrobný popis své egyptské cesty a několik přírodovědeckých prací, vydaných zejména na přelomu desátých a dvacátých let 19. století. Dodnes nese řada rostlinných druhů Sieberovo jméno: připomeňme např. krétské druhy Crocus sieberi nebo Scutellaria sieberi, z Austrálie pak ostřici Gahnia sieberiana nebo blahovičník Eucalyptus sieberi.

František Vilém Sieber má v Mezinárodním rejstříku jmen rostlin zkratku Sieber.[3]

Dílo

  • Karte von Jerusalem und seiner næchsten Umgebungen, 1818.Ueber die Begründung der Radicalcur ausgebrochener Wasserscheu, 1820.
  • Reise von Cairo nach Jerusalem und wieder zurück, nebst Beleuchtung einiger heiligen Orte, 1823.
  • Reise nach der Insel Kreta, 1823.
  • Plan von Jerusalem, 1845.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz Wilhelm Sieber na německé Wikipedii.

Literatura

  • MARTÍNEK, Jiří, a kol. Kdo byl kdo : naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998. 509 s. ISBN 80-85983-50-8. S. 379–380.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.