František Hejzlar

Narodil se 23. května 1843 v Bělovsi (část Náchoda) č. 76 jako syn rolníka.[1] Vystudoval nižší gymnázium v Broumově a vyšší v Hradci Králové.[3] Jako student podnikl o prázdninách cestu přes Prešpurk a Bělehrad až do rumunského Galați, přičemž se živil prací a doučováním.[3] Maturoval roku 1863, pak studoval matematiku na pražské filosofické fakultě.[4] Na přelomu let 1865–66 vykládal v pražském Spolku pro volné přednášky z mathematiky a fyziky o kvadratuře a rektifikaci.[5] Roku 1871 získal dodatečně doktorský titul.[3]

Pracoval nejprve jako vychovatel u hraběte Morice Rummerskircha ve Větrném Jeníkově.[3] V roce 1867 byl společně s historikem A. Sedláčkem přijat jako suplent na gymnáziu v Litomyšli,[6] odkud se roku 1870 přesunul do Třebíče.[3][7] V říjnu 1871 byl ze suplenta povýšen na skutečného učitele.[8] V Třebíči byl chválen jako vzdělaný člověk a osvědčený národovec, který podporoval místní kulturní život poutavými přednáškami.[9] Přednášel například o teple (1872),[9] o „základních pravdách elektřiny, vzniklé třením a dotýkáním“ (1873),[10] o elektřině a magnetismu (1874),[11] ale i o Josefu Jungmannovi (1873).[12] Třebíčský učitelský spolek ho jmenoval čestným členem.[3] V roce 1872 se také připojil k petici za práva českého jazyka na pražské univerzitě.[13] Účastnil se i činnosti Jednoty českých matematiků (1870 přispívající člen,[14] 1871 dopisující člen[15] a 1873 znovu dopisující člen).[16]

Roku 1875 byl přeložen na gymnázium v Hradci Králové.[17] Tam byl pověstný jako výborný pedagog, který žil svým zaměstnáním. Na hodiny byl vždy pečlivě připraven, vykládal zpaměti a poutavě.[18] Razil zásadu, že v jeho předmětech musí učivo zvládnout každý.[19] Podle vzpomínek pamětníků u něj studenti činili největší pokroky v nejtěžších předmětech, jakými byla matematika a fyzika.[19] Do výuky fyziky a chemie zavedl provádění pokusů.[19][20] Snažil se být dokonalý v každém ohledu, vždy byl také dobře oblečen podle panující módy.[19] Organizoval studentské plesy a výlety.[19] Díky pedagogickým schopnostem i osobním vlastnostem byl oblíbený mezi studenty a absolventi na něj rádi vzpomínali.[19]

Z jeho hradeckého působení se tradovala historka, kdy mu do třídy nečekaně vstoupil školní inspektor Václav Jandečka, právě když s jedním ze slabších žáků procvičoval u tabule maturitní úlohu z matematiky. Zatímco se Hejzlar vítal u dveří s inspektorem, dal jeden ze studentů (Ladislav Klumpar, syn ředitele a pozdější advokát) nenápadné gesto, zkoušený student se tiše vrátil do lavice, k tabuli vklouzl nejlepší matematik ve třídě a inspektor pak mohl spokojeně pozorovat výsledky Hejzlarovy výuky. Prvnímu ze studentů to ale zadarmo neprošlo, příští hodinu musel stejně celý příklad spočítat.[19]

Nadále přednášel, například v hradecké Besedě (1879)[21] a dokonce na pražském sjezdu lékařů a přírodovědců (1882, didaktické poznámky k fyzice a astronomii).[22]

Roku 1883 byl jmenován okresním školním dozorcem (inspektorem) v Kolíně[23] a o tři roky později zemským školním inspektorem[24] (radou).[25] Nedlouho poté byl kolínským učitelským spolkem „Komenský“ zvolen čestným členem.[26] V nové funkci mimo jiné přivítal ministra školství Paula Gautsche na pražském učitelském ústavu (1886),[27] podílel se na úpravách vzorů písma vyvolaných zdravotními ohledy (1891),[28] předsedal maturitám (např. 1890 v Kutné Hoře[29] a 1891 v Soběslavi[30]) a především se prosazoval reformu měšťanských škol.[20]

V létě 1899 odešel ze zdravotních důvodů do výslužby[19] a 18. listopadu 1899 zemřel v pražském sanatoriu dr. Josefa Skrbka[31] (čp. 521-II, tj. Kateřinská 521/19, Praha 2) na rakovinu močového měchýře.[2] Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

Byl autorem studií a učebnic:[32]

• O křivce zápalové (1874)
• O prvních deskách logarithmických (1874)
• Chemie zkušebná pro čtvrtou školu gymnasií a realných gymnasií (1880, spoluautor: Mikuláš Hofmann). Byla to první česká učebnice chemie, v níž se vyučovalo na základě pokusů, pozorování a zkušeností.[3] Vyšla také v němčině jako Chemie für die 4. Classe der Gymnasien und Realgymnasien (1881)
• Fysika pro ústavy učitelské (1896, rovněž s M. Hofmannem)

• 12. ledna 1868 se v Hradci Králové oženil s 21letou Marií Peřinovou[33] (1847–1907),[34][35] dcerou tamního tehdy již zemřelého mydláře,[33] s níž se seznámil za studií.[19] Prožili spolu šťastné manželství.[19] Měli dvě dcery:[35]
  • Milena (1874–1913) se provdala za univerzitního profesora Jana Jesenského[36] (1870–1947). Jejich dcera Milena Jesenská[36] (1896–1944) se proslavila jako novinářka a spisovatelka.
  • Marie (1876–??) pravděpodobně pracovala jako učitelka v Praze.[37]