Finská demokratická republika

Samostatné Finsko vzniklo v prosinci 1917, kdy jeho parlament vyhlásil nezávislost na rozpadajícím se carském Rusku. Země se ale téměř okamžitě propadla do víru občanské války, ve které proti sobě stáli rudí (sociální demokraté podporováni ruskými bolševiky) a bílí (konzervativci podporováni Německým císařstvím). Krvavou válku výrazně ovlivnil Brestlitevský mír mezi sovětským Ruskem a Německem, ve kterém se musel Lenin zavázat, že z Finska stáhne veškeré své vojsko. Naopak císařská armáda provedla do země intervenci a rychle rudé gardy porazila. Finští komunisté následně hromadně emigrovali do Ruska, kde založili exilovou Komunistickou stranu Finska. Zbytek sociálních demokratů se vzdal revolučních myšlenek a pod vedením umírněného Väina Tannera se zapojil do politického dění v zemi. Z nezávislého Finska se v meziválečném období stala relativně prosperující demokratická republika, která byla po většinu času vedená konzervativními kabinety spolupracujícími se sociálními demokraty.

Naopak finské komunisty v sovětském Rusku krutě zasáhla tzv. Velká čistka. Mezi roky 1936—1938 jich nechal Stalin na 20 000 popravit, čímž je téměř zcela eliminoval. V srpnu 1939 byl v Moskvě podepsán mezi nacistickým Německem s Sovětským svazem tzv. Pakt Ribbentrop–Molotov, který mimo jiné vytyčil sféry vlivu ve východní Evropě. Finsko spadalo podle paktu do sovětské zóny a ten ho po zinscenovaném bombardování sovětského území (více Mainilský incident) 30. listopadu napadl. Hned druhé den války vznikla v obsazeném příhraničním městě Terijoki (dnes ruský Zelenogorsk) loutková vláda. Finští komunisté ale byly zcela zdecimování čistkou, a tak se podařilo do vlády najít pouze 6 vhodných osob, a to Sověti museli některé propustit z gulagu. Premiérem se stal Otto Ville Kuusinen. Vláda se prohlásila za provizorní a slíbila po přesunu do Helsinek svojí reorganizaci a začlenění dalších politických představitelů do svých struktur. Sovětský svaz okamžitě kabinet uznal jako jedinou vládu finského lidu a slíbil, že nebude požadovat vytvoření sovětů jako tomu bylo v Rusku. Stalinovi šlo pouze o to, aby mohl mezinárodně deklarovat, že není ve válce agresorem, ale pouze podporuje finskou vládu. Skutečným cílem Sovětů bylo zajištění bezpečnosti Leningradu, který v té době ležel u finských hranic.

Válka neprobíhala podle sovětských představ a houževnaté finské jednotky uštědřily Rudé armádě několik porážek. Sověti ale nakonec dokázali prorazit obranné linie a obsadit dvě třetiny Karelské šíje, čímž vznikl vytoužený ochranný pás kolem Leningradu. Příchod jarního tání, obrovské sovětské ztráty a materiální vyčerpání přivedlo nakonec obě strany k jednacímu stolu. Vláda v Terijoki se již sovětské agendě nijak nehodila, upadla v nelibost a nebyla přizvána k jednání do Moskvy. Zde byl 12. března 1940 podepsán tzv. Moskevský mír, který již Finskou lidově demokratickou vládu nijak nezmiňoval. Poslední zmínka o vládě samotné padla na konci března 1940 v Nejvyšším sovětu, kde byla označena za rozpuštěnou. Získané finské území společně se sovětskou Karélií bylo transformováno na Karelo-finskou sovětskou socialistickou republiku a bývalý premiér Kuusinen se stal předsedou prezidia jejího nejvyššího sovětu (1940 - 1956).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Finnish Democratic Republic na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Finská demokratická republika na Wikimedia Commons