Ferdinand Freiligrath

Pocházel z učitelské rodiny. V letech 1820–1825 studoval na gymnáziu v Detmoldu. Proti své vůli musel gymnázium opustit, aby se pak do roku 1832 učil obchodnímu podnikání v Soestu. Zde se seznámil s francouzskou a anglickou literaturou, naučil se francouzsky a anglicky a začal publikovat v místních časopisech. Poté pracoval jako bankovní úředník v Amsterdamu a od roku 1837 jako účetní v Barmenu. Uveřejnil překlady Ód a Zpěvů soumraku od Victora Huga a publikoval v literárním časopise Rheinisches Odeon, který vycházel v letech 1836–1838. Po úspěchu básnické sbírky Gedichte (1838, Básně) se živil jako spisovatel na volné noze. Roku 1842 získal roční plat od pruského krále.[2]

Pod vlivem Hoffmanna von Fallersleben se stal radikálním básníkem a vzdal se svého platu. Jeho angažované verše byly zakazovány a on sám byl pronásledován policií. Proto se roku 1845 uchýlil do Bruselu, kde se seznámil s Karlem Marxem. Od roku 1846 žil v Londýně. Roku 1848 se vrátil do Düsseldorfu, vstoupil do Svazu komunistů, zúčastnil se revolučního hnutí v Porýní a redigoval Marxem vydávaný deník Neue Rheinische Zeitung (Nové Rýnské noviny). Po porážce revoluce byl obžalován ze zločinu pobuřování a tak od roku 1851 žil opět v exilu v Londýně jako bankovní úředník. Do vlasti se mohl vrátit až díky amnestii roku 1868. Žil v Cannstattu a postupně se smířil s německým bismarckovským režimem.[2][3]

Jeho rané exotické balady, napsané pod vlivem francouzského romantismu, obsahují dobrodružné a pitoreskní motivy. Později si pro svou revoluční a sociální lyriku vysloužil označení „Trompeter der Revolution“ (trubač revoluce). Psal i lyriku v lidovém tónu a ke konci života také vlastenecké básně z prusko-francouzské války.[2] Kromě toho patřil k předním německým překladaelům své doby. Překládal z francouzštiny a angličtiny, kromě již zmíněhého Victora Huga také Longfellowa, jehož byl přítelem, Burnse, Thomase Moora a další.[3]

Gedichte, první vydání z roku 1838

• Gedichte (1838, Básně), romantická básnická sbírka.
• Ein Glaubensbekenntniß (1844, Vyznání víry), touto sbírkou básní se autor přihlásil k radikálnímu liberalismu.
• Ça ira!(1846, Půjde to!), soubor šesti básní, název podle francouzské revoluční písně.
• Februar-Klänge (1848, Zvuky února), báseň, oslava revoluce z roku 1848.
• Die Revolution (1848, Revoluce), báseň, oslava revoluce z roku 1848.
• Die Todten an die Lebenden (1848, Mrtví živým), báseň, za kterou byl autor obžalován z pobuřování, ale byl osovozen.
• Zwischen den Garben (1849, Mezi snopy), politická lyrika z roku 1848.
• Neuere politische und sociale Gedichte (1849 a 1851, Novější politické a sociální básně), básnická sbírka, dva svazky.
• Neue Gedichte (1877, Nové básně).

Pět Freiligrathových básní přeložil Jaroslav Vrchlický. Jedná se o básně Moře, Růže, Odpověď, Pomsta květin (Der Blumen Rache) a Leviathan. Překlad básně Pomsta květin posloužil roku 1877 Zdeňku Fibichovi jako libreto ke stejnohmennému melodramu pro vypravěče s průvodem klavíru.[4] Překlady Freiligrathových básní pak vydal Vrchlický roku 1891 v knize Hostem u básníků, která dále obsahuje různé překladů z provensálštiny, francouzštiny, italštiny, němčiny a angličtiny.[5]