Jan Josef Filip z Harrachu

Pocházel z významného šlechtického rodu Harrachů, narodil se jako nejmladší syn diplomata a císařského nejvyššího hofmistra Ferdinanda Bonaventury z Harrachu (1636—1706), po matce Johanně (1639—1716) byl vnukem Jana Maxmiliána z Lambergu. Od mládí sloužil v armádě a díky svému rodovému původu byl předurčen k rychlé kariéře. Do vojska vstoupil za války o španělské dědictví a zúčastnil se bojových akcí v Itálii, převážně pod velením prince Evžena Savojského. Již v roce 1704 dosáhl hodnosti plukovníka a po bitvě u Turína (1706) byl vyslán do Vídně se zprávou o vítězství, téhož roku byl povýšen na generálmajora. V roce 1708 dosáhl hodnosti polního podmaršála a zúčastnil se dalších tažení proti Francii. Po válce o španělské dědictví obdržel hodnost polního zbrojmistra (1716) a opět pod velením Evžena Savojského bojoval proti Turkům na Balkáně. V roce 1723 dosáhl hodnosti polního maršála a později zastával funkci prezidentem dvorské válečné rady (1739—1764). Po válkách o rakouské dědictví se podílel na reformách rakouské armády. Ještě na začátku sedmileté války byl zvažován pro pozici vrchního velitele armády, kvůli jeho vysokému věku to ale odmítla Marie Terezie.[2] Do smrti nicméně zůstal prezidentem dvorské válečné rady, z titulu této funkce byl též státním a konferenčním ministrem, byl také císařským komořím a tajným radou. Od roku 1712 byl rytířem Řádu německých rytířů a od roku 1733 velitelem rakouské řádové provincie.

Jeho nejstarší bratr František Antonín (1665—1727) byl arcibiskupem v Salcburku, další bratr Alois Tomáš (1669—1742) byl místokrálem v Neapoli.