Fabrizio Savelli

Fabrizio Savelli se narodil v roce 1607 v rodině Savelli, ze které pocházel i papež Honorius IV. (1285-1287). Byl synovcem kardinála Giulia Savelliho a strýcem kardinála Paola Savelliho.[1] Jako mladý muž absolvoval vojenský výcvik a později velel vojskům v řadě regionálních konfliktů.

Během první války o Castro dostal Savelli titul Generalissimo a byl pověřen velením kontingentu papežských vojsk bojujících proti vévodovi z Parmy. Podle současníka Johna Bargrave však měl Savelli parmské vévody ve veliké úctě a také věřil, že papež Urban VIII nebude dlouho žít, a tak je válka zbytečná.[2] Savelli se proto se svými jednotkami přesunoval pomalu a váhal se zapojením do bitvy. Papež Urban VIII. zbavil Savelliho velení a místo něho jmenoval velitelem svého synovce Taddea Barberini.

Savelli však nebyl potrestán. Vrátil se do Říma a v roce 1642 byl jmenován arcibiskupem v Salerna. V říjnu téhož roku byl vysvěcen v Římě kardinálem Alessandrem Cesarinim spolu s Francescem Gonzagou[3]

Poté byl jmenován papežským nunciem v Polsku.

Savelli byl jmenován kardinálem v 7. října 1647, papežským legátem v Bologni v roce 1648 a poté legátem v Ravenně a Ferrara. Podílel se na konkláve v roce 1655, které zvolilo papeže Alexandra VII.

V roce 1658 se stal v Polsku papežským vyslancem a zemřel v únoru následujícího roku.