Entrismus

"Francouzský obrat" odkazuje na klasickou formu entrismu, kterou obhajoval Lev Trockij ve svých esejích "Francouzský obrat". V červnu 1934 navrhl, aby francouzští trockisté rozpustili svou Komunistickou ligu a připojili se k Francouzské sekci Dělnické internacionály (Section Française de l'Internationale Ouvrière, SFIO) a aby Komunistická liga rozpustila svou mládežnickou organizaci a snáze se spojila s revolučními elementy. Tato taktika byla přijata v srpnu 1934 navzdory určitému odporu a úspěšně zvýšila počet členů skupiny na 300 aktivistů.

Zastánci této taktiky prosazovali, aby trockisté vstoupili do sociálně demokratických stran, aby se v nich spojili s revolučními socialistickými proudy a ty pak nasměrovali k leninismu. Entrismus však trval krátce, neboť vedení SFIO začalo trockisty vylučovat. Trockisté z Dělnické strany Spojených států (Workers Party of the United States) také úspěšně využili svého vstupu do Socialistické strany Ameriky (Socialist Party of America) k náboru své mládežnické skupiny a dalších členů. Podobnou taktiku používaly i trockistické organizace v dalších zemích, včetně Nizozemska, Belgie, Švýcarska a Polska. Entrismus byl využíván ke spojení s levicově orientovanými politickými proudy uvnitř radikálních stran a k jejich náboru.

Od doby, kdy byla použita ve Francii, marxisté tuto taktiku používali, i když měli různé představy o tom, jak dlouho bude období vstupu trvat:

• Někdy se používá "perspektiva rozdělení", kdy menší strana hodlá zůstat ve větší straně po krátkou dobu s úmyslem rozdělit organizaci a odejít s větším počtem členů, než měla na začátku.
• Entristická taktika může z vlastního pohledu úspěšně fungovat po dlouhou dobu. Pokoušela se o ni například Militant tendency ve Velké Británii, jejíž členové působili v rámci Labouristické strany od padesátých let a podařilo se jim získat kontrolu v Mladých socialistech Labouristické strany a v městské radě Liverpoolu, než byli v osmdesátých letech vyloučeni. O podobné výkony se pokoušelo mnoho dalších trockistických skupin, ale jen málo z nich získalo takový vliv, jakého dosáhla Militant tendency.

V těchto typech entrismu se aktivisté angažují v dlouhodobém horizontu. Pracují v organizaci po desetiletí v naději, že získají vliv a určitou moc a možná i kontrolu nad větší organizací.

V rámci entrismu sui generis ("zvláštního typu") se například trockisté otevřeně nezasazují o vybudování trockistické strany. "Hluboký entrismus" odkazuje na dlouhé trvání.

Tato taktika je úzce spjata s Michelem Pablem a Gerrym Healym, kteří stáli v čele Čtvrté internacionály na přelomu 40. a 50. let. Taktika "hlubokého vstupu" byla vyvinuta jako způsob, jakým mohli trockisté reagovat na studenou válku. V zemích s masovými sociálnědemokratickými nebo komunistickými stranami bylo stejně obtížné být do těchto stran přijat, jako bylo obtížné vybudovat samostatné trockistické strany. Proto se trockistům doporučovalo, aby vstoupili do masové strany.

V Evropě tento přístup používal například Klub a později Socialistická akce v Labouristické straně a Čtvrtá internacionála v komunistických stranách.[1] Ve Francii trockistické organizace, především Parti des Travailleurs a její předchůdci, úspěšně vstoupily do odborů a hlavních levicových stran.

Některé politické strany, jako například Dělnická strana v Brazílii (Partido dos Trabalhadores) nebo Skotská socialistická strana (Scottish Socialist Party), umožňují, aby se v nich otevřeně organizovaly různé politické proudy. V těchto případech se termín "entrismus" obvykle nepoužívá. Politické skupiny, které pracují v rámci větší organizace, ale zároveň si zachovávají "veřejnou tvář", často odmítají termín "entrismus", ale někdy jsou větší organizací stále považovány za entristy.

V Austrálii byla tato praxe rozšířená v 50. letech, kdy Komunistická strana Austrálie (Communist Party of Australia) bojovala s pravicovými průmyslovými skupinami (Industrial Groups) o kontrolu nad australskými odbory. "Skupináři" ("Groupers") následně založili Demokratickou stranu práce (Democratic Labour Party). Dnes je tato praxe v Austrálii často označována jako druh fenoménu zvaného branch stacking – náboru nebo zápisu členů do místní pobočky politické strany s hlavním cílem ovlivnit výsledek vnitřních předvýběrů kandidátů na veřejné funkce nebo nepřiměřeně ovlivnit politiku strany.

V roce 1985 se Strana jaderného odzbrojení (Nuclear Disarmament Party) rozštěpila po obvinění, že byla infiltrována Socialistickou dělnickou stranou (Socialist Workers Party, SWP), trockistickou skupinou.[2][3][4]

V nedávné době byla australská Královská společnost pro prevenci týrání zvířat (RSPCA) označena za oběť těchto praktik.[5] Národní federace farmářů (National Farmers' Federation) a organizace Animals Australia byly obviněny z infiltrace poboček australské organizace RSPCA ve snaze prosazovat protichůdnou politiku týkající se bateriových chovů slepic, intenzivního chovu prasat a vývozu živých ovcí.

Od roku 2000 náboženská pravice pronikla do řady poboček Liberální strany Austrálie (Liberal Party of Australia), zejména v Novém Jižním Walesu, Západní Austrálii, Queenslandu a Victorii.[6]

V roce 2018 vyšlo najevo, že Národní strana Nového Jižního Walesu (NSW National Party) a její mládežnické křídlo Young Nationals byly infiltrovány krajní pravicí a více než 30 členů bylo vyšetřováno kvůli údajným vazbám. Lídr McCormack infiltraci odsoudil a několik podezřelých krajních pravičáků bylo ze strany a jejího mládežnického křídla vyloučeno.[7]

Ačkoli termín "entryismus" byl používán jen málo, oponenti obviňovali Davida Orcharda a jeho příznivce z toho, že se na přelomu 20. a 21. století pokoušeli získat vedení Progresivní konzervativní strany (Progressive Conservative Party) s úmyslem dramaticky změnit její politiku.

Orchard se proslavil jako přední odpůrce volného obchodu, který byl zřejmě nejvýznamnější politikou progresivní konzervativní vlády Briana Mulroneyho na přelomu 80. a 90. let. Zatímco odpůrci poukazovali na pozoruhodný odstup, Orchard a jeho příznivci tvrdili, že reprezentují "tradiční" konzervativní hodnoty a ekonomický nacionalismus, který starší Konzervativní strana a Progresivní konzervativní strana zastávaly před Mulroneym, konkrétně za Johna Diefenbakera.

Odpůrci sloučení Progresivní konzervativní strany a Kanadské aliance z roku 2003 rovněž obvinili členy Aliance z infiltrace. Všeobecně se spekulovalo, že většina, ne-li všichni z přibližně 25 000 Kanaďanů, kteří před hlasováním o sloučení rozšířili členskou základnu Progresivní konzervativní strany, byli členy Aliance, kteří pravděpodobně hlasovali pro sloučení.

Liberálové pro život (Liberals for Life), pro-life skupina spojená s Campaign Life Coalition, byla na přelomu 80. a 90. let obviněna z infiltrace do Liberální strany Kanady.

Členové Socialistické akce, malé trockistické skupiny, hrají vedoucí roli v Socialistické frakci Nové demokratické strany (New Democratic Party, NDP), malé frakci na levém křídle sociálně demokratické NDP, a prosazují, aby se jejich členové připojili k NDP a angažovali se v ní. To však neodpovídá většině definic entrismu, protože kromě působení v NDP nadále existují mimo ni a odděleně od ní. Konkurenční trockistická organizace Fightback provádí klasičtější formu entrismu v NDP, zejména ve svých mládežnických křídlech. Vzorem jí je britská Militant tendency, která praktikovala entrismus v Labouristické straně a na svém vrcholu byla jednou z nejúspěšnějších entristických organizací.

Po pádu Strany sociálního kreditu Britské Kolumbie (British Columbia Social Credit Party) došlo k posunu v Liberální straně Britské Kolumbie (British Columbia Liberal Party), ke které se připojili bývalí členové Strany sociálního kreditu. V důsledku toho se strana díky novému členství posunula ve fiskální politice mnohem více doprava. Entrismus tak vedl k úplnému ovládnutí původní strany bývalými členy Strany sociálního kreditu. To však není formální entrismus, neboť bývalí členové Strany sociálního kreditu neprovozovali vlastní organizaci v rámci Liberální strany.

Během Severního pochodu v Číně se Komunistická strana Číny na čas (1923-1927) připojila ke Čínské nacionalistické straně (Kuomintang) a vytvořila První sjednocenou frontu, ale jednou z myšlenek komunistů byla možnost získat v nacionalistické straně většinu a ovlivňovat její politiku.[8] Nakonec se situace zhoršila, nacionalisté vyloučili komunisty ze své strany a začala čínská občanská válka. Válka byla na čas přerušena (1936-1945), aby bylo možné vytvořit druhou sjednocenou frontu během čínského odporu proti japonské císařské nadvládě. Občanská válka však byla obnovena a probíhala až do roku 1950, kdy zvítězili komunisté.

Marxisticko-leninská strana Nizozemska (Marxistisch-Leninistische Partij Nederland) byla falešná pročínská komunistická strana v Nizozemsku, kterou založila nizozemská tajná služba BVD, aby navázala kontakty s čínskou vládou pro špionážní účely. Existovala od roku 1968 do počátku 90. let 20. století.^[zdroj?]

Čtyři malé komunistické strany v zemi, Komunistická strana Nového Zélandu (Communist Party of New Zealand, CPNZ), Socialistická strana jednoty (Socialist Unity Party, SUP), Dělnická komunistická liga (Workers Communist League, WCL) a Socialistická akční liga (Socialist Action League, SAL), se snažily ovlivnit Novozélandskou stranu práce (New Zealand Labour Party), odbory a různé společenské problémy, jako například protesty proti turné Springbok, maorský bikulturalismus a protijaderné hnutí. Během diplomatické krize ANZUS v letech 1984-1985, která byla důsledkem zákazu novozélandských jaderných lodí, se promoskevská SUP snažila infiltrovat protijaderné organizace v rámci strategie odklonit zahraniční politiku Nového Zélandu od jeho tradičního spojence, Spojených států.[9]

Novozélandská křesťanská pravice se také pokoušela získat politický vliv. Během parlamentních voleb v roce 1987 se několik konzervativních křesťanských skupin, včetně Společnosti na ochranu nenarozených dětí (Society for the Protection of Unborn Children, SPUC), Žen pro život (Women for Life) a Koalice znepokojených občanů (Coalition of Concerned Citizens), pokusilo infiltrovat Národní stranu (New Zealand National Party) tím, že na kandidátky postavily konzervativní křesťany. Tyto skupiny také napadaly politiku labouristické vlády v oblasti mírové výchovy, sexuální výchovy, potratů, maorského bikulturalismu a aliance ANZUS. Několik příznivců CCC se v roce 1987 zúčastnilo voleb jako kandidáti Národní strany, mezi nimi Rob Wheeler (Mount Albert), Andrew Stanley (Onehunga) a Howard Martin (Papatoetoe). Jejich úsilí se však setkalo s malým volebním úspěchem a Langeho vláda byla znovu zvolena na druhé funkční období.[10]

V devadesátých letech se v Národní straně objevil další konzervativní proud, a to založením neformálního Křesťanského hlasu v roce 1998. Tato skupina však zanikla v polovině roku 2000, kdy se objevilo několik menších křesťanských politických stran, včetně Křesťanskodemokratické strany (Christian Democrat Party) bývalého poslance Graema Leeho, United Future Petera Dunnea a Destiny New Zealand Briana Tamakiho, které se ucházely o hlasy evangelikálů.[11] Kvůli pokusům o ovládnutí strany poté Národní strana v tichosti centralizovala postupy výběru kandidátů.[12][13]

Navzdory napětí s konzervativci přijal vůdce Národní strany Don Brash během parlamentních voleb v roce 2005 tajnou pomoc od Exkluzivních bratrstev (Exclusive Brethren). Tato pomoc zahrnovala organizaci samostatné volební agitační a reklamní kampaně, která útočila na současnou koaliční vládu labouristů a zelených. Tato strategie se vymstila a přispěla k druhému znovuzvolení premiérky Helen Clarkové.[14] V souvislosti s kontroverzí, která vznikla v důsledku agitace Exkluzivních bratrstev ve prospěch Národní strany, Brashův nástupce, premiér John Key, výslovně odmítl jakoukoli pomoc ze strany Exkluzivních bratrstev během voleb v roce 2008.[15]

Dlouhodobou vstupní taktiku používala trockistická skupina Militant tendency, jejíž původně malý počet příznivců působil od 60. let v hlavním proudu Labouristické strany. Počátkem 80. let se jejich počet stále pohyboval jen v řádu tisíců, ale podařilo se jim získat kontrolní vliv v Mladých socialistech Labouristické strany (Labour Party Young Socialists) a v liverpoolské městské radě, nicméně krátce nato začali být aktivisté Militant tendency vylučováni po interním labouristickém rozhodnutí, že jejich organizace porušuje stanovy strany. Zbytek skupiny nyní působí v rámci Labouristické strany kolem časopisu Socialistická výzva (Socialist Appeal), většina však poté odešla a založila Socialistickou stranu.

Sloupkař deníku The Guardian George Monbiot tvrdí, že skupina ovlivněná zaniklým marxistickým časopisem Living Marxism od konce 90. let 20. století uplatňuje v britských vědeckých a mediálních organizacích taktiku entrismu.[16]

Volby do vedení Labouristické strany v roce 2015 se staly terčem kampaně deníku The Daily Telegraph, který vyzýval příznivce konzervativců, aby vstoupili do Labouristické strany (za poplatek 3 libry) a hlasovali pro levicového kandidáta Jeremyho Corbyna s tím, že se tak strana stane nevolitelnou.[17] Tuto strategii pozorovatelé označili za "entrismus", ačkoli není jasné, zda ji lze pod tuto obecně chápanou definici podřadit (na rozdíl od širšího pojmu "podvratná činnost").[18] Stejně tak byla z entrismu obviněna levicová skupina Momentum, která se zapojila do taktiky ve stylu Militant tendency, přičemž hnutí významných labouristických poslanců (dosavadních i suspendovaných) se snažila sesadit poslance, kteří nepodpořili Corbyna.[19][20]

Po hlasování o brexitu v roce 2016 se někteří stoupenci odchodu z Evropské unie obávali, že vláda vyjedná dohodu, která zachová příliš mnoho vazeb s Evropskou unií. Nezávislí stoupenci odchodu i členové Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), která po brexitu politicky strádala, se proto přidali ke Konzervativní straně. Toto hnutí bylo obzvláště výrazné ve volebních obvodech konzervativních poslanců, kteří podporovali setrvání v Evropské unii.[21] Skupina Leave.EU vedla kampaně, v nichž vyzývala své příznivce, aby se připojili ke konzervativcům a zbavili se poslanců, kteří nepodporovali tvrdý brexit.[22] Ti, kteří se v tomto období připojili ke straně, se zasloužili o to, že Boris Johnson po rezignaci premiérky Theresy Mayové vyhrál volby do vedení strany (a stal se tak premiérem).[23]

Příznivci Freda Newmana a strany Nová aliance (New Alliance Party) hromadně vstupovali do Reformní strany a získali určitou kontrolu nad odnoží Reformní strany ve státě New York.^[zdroj?] Jiný americký politik, Lyndon LaRouche, se od roku 1980 pokoušel o entristickou strategii v Demokratické straně, ale bez valného úspěchu.[24] Mnoho libertariánů nebo libertariánsky orientovaných politiků kandidovalo za republikány a několik z nich (například Ron Paul, jeho syn Rand Paul, Mark Sanford, Justin Amash, Thomas Massie a Gary Johnson) bylo úspěšných, i když někteří z nich následně Republikánskou stranu opustili.