Emil Králíček

Národní politika 28. 3. 1930, oznámení o úmrtí arch. Emila Králíčka.

Hrob architekta Emila Králíčka na hřbitově v Třeboradicích

Vystudoval reálné gymnázium v Táboře a stavební průmyslovou školu v Praze. Po jejím absolvování nastoupil v roce 1897 do projekční kanceláře Antonína Balšánka. V té době zde pracoval na projektech budovy Muzea hlavního města Prahy nebo divadla v Plzni.

Okolo roku 1900 odešel do Darmstadtu, kde tehdy vznikala umělecká kolonie na Mathildenhöhe. Zde pracoval v ateliéru Josepha Marii Olbricha. Tím se dostal od Balšánkových konzervativních historizujících projektů k moderní secesní architektuře. Do Prahy se vrátil asi v roce 1903 a nastoupil jako projektant u přední stavební firmy Matěje Blechy v Karlíně. Zabýval se především navrhováním průčelí. V letech 1904–1906 spolupracoval s prof. Celdou Kloučkem na projektech a výzdobě domovních průčelí a vestibulů pro firmu Matěje Blechy. V roce 1907 se stal hlavním projektantem firmy M. Blecha. Spolupracoval se sochaři A. Waigantem, K. Pavlíkem a A. Odehnalem.

Po roce 1911 nastupuje v pražské architektuře kubismus. Králíček v tomto plodném období projektoval mimo jiné dům Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice v Praze na Novém Městě včetně sousední niky na barokní sochu sv. Jana Nepomuckého. Byl také autorem kubistického kandelábru pouliční lucerny na Jungmannově náměstí. V roce 1912 se oženil s Emilií Kindlovou v Týnském chrámu v Praze. V roce 1913 od firmy Blecha odešel a prováděl návrhy pro různé stavitele.

V době první světové války byl povolán do vojenské služby v rakouském Svatém Hypolitu, ale byl vyreklamován a později přeložen do Prahy na vojenské velitelství pro potřeby vojenských staveb v Praze, čímž se vyhnul nasazení na frontu.

V letech 1918–1919 Pracoval pro firmu Řehák a Nejedlý. Pro tuto firmu navrhl například hydroelektrárnu ve Spálově nedaleko Železného Brodu.[2] Po roce 1922 založil společnou firmu s ing. Rudolfem Šolcem.

V roce 1930 spáchal sebevraždu, patrně z rodinných důvodů.

Firma Králíček - Šolc fungovala až do komunistického převratu v únoru 1948, v roce 1949 byla zestátněna.

Králíčkova lucerna za Adamovou lékárnou v Praze z let 1911–1913 je jediná kubistická pouliční lampa svého druhu na světě.

• 1904–1905 Dům stavitele Blechy, Praha 1 – Nové Město, čp. 235, (rostlinná secese)
• 1904–1905 Kostel sv. Vojtěcha, Praha 8 – Libeň, Zenklova ul. (secese)
• asi 1905 Dům (původně banka), Praha 8 – Karlín, Sokolovská 438 (secese)
• 1908–1909 Vila Kraus, Praha 6 – Bubeneč, čp. 289, Na Zátorce 3 (geometrická secese)
• 1909–1910 Hotel Zlatá husa, Praha 1 – Nové Město, čp. 839, (geometrická secese)
• 1909–1910 Palác Palmovka, Praha 8 – Libeň, čp. 890, Sokolovská 125 (secese)
• 1909–1910 Banka Slávie, Lvov
• 1909–1910 Libeňská sokolovna, Praha 8 – Libeň, čp. 2, Zenklova 37 (secese)
• 1910 Vila Mareš, Praha 6 – Bubeneč, čp. 320, Na Zátorce 7, U Vorlíků 13, (geometrická secese)[3]
• 1910 Bytový dům, Praha 8 – Karlín, čp. 519, Hybešova 5 (secese), výzdoba Antonín Waigant[4]
• 1911 Kancelářský dům s obchody (Vaňkova semena), Praha 7 – Holešovice, čp. 861, Bubenské nábřeží 9, spolu s Matějem Blechou (vrcholná secese s výrazným architektonickým dekorem)[4]
• 1911–1913 Adamova lékárna, Praha 1 – Nové Město, čp. 775, Václavské nám. 8, (geom. secese a kubismus)
• 1911–1913 kubistická lucerna, Praha 1 – Nové Město, Jungmannovo nám., (součást projektu Adamovy lékárny)
• 1911–1919 Palác Rokoko (Šupichovy domy), Praha 1 – Nové Město, čp. 794, 626, Václavské nám. 38, 40
• 1912–1913 Dům Diamant, Praha 1 – Nové Město, čp. 82, Spálená 4, (kubismus)
• 1912–1913 Oblouk nad sochou sv. Jana Nepomuckého, Praha 1 – Nové Město, Spálená ul.
• 1912–1913 Betlémská kaple na Žižkově, Praha 3, Prokopova 4 (pozdní secese a kubismus)
• 1912–1913 Všeobecná záložna v Karlíně, Praha 8 – Karlín, čp. 539, Sokolovská 31 (secese)[4]
• 1912–1913 Vila, Praha 1 – Hradčany, čp. 247, Na baště sv. Ludmily 13 (secese)[4]
• 1912–1913 Vila na Libušince, Praha 2 – Vyšehrad, čp. 50, Rašínovo nábřeží 26 (kubizující secese)[4]
• 1912–1913 Vila generálního rady Beniese, (Beniesova vila), Lysá nad Labem-Litol, (kubismus)
• 1914–1915 Bytový dům, Praha 1 – Staré Město, čp. 790, Haštalská 11 (geometrizující secese)[4]
• 1922 Malá vodní elektrárna Spálov, Spálov, (art-déco)[2]
• Bývalá Karlínská záložna, ul. 1 pluku (pozdní secese a kubismus)

• Spolu s Matějem Blechou zastoupen ve sborníku Pražské novostavby : fasády, detaily, vchody, portály a vestibuly. Svazek Díl druhý. Vídeň: Anton Schroll, 1911. 80 fotografických snímků na 64 listech s.
• Emil Králíček, Josef Kafka: Rodinný dům : Praktický rádce pro každého, kdo zamýšlí vlastní bydlo si zříditi, Praha : F. Šimáček, 1911.[6] Kniha vyšla znovu v letech 1915[7] a 1929[6].

V roce 2004 uspořádala Galerie Jaroslava Fragnera a Museum Künstlerkolonie Darmstadt výstavu Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu, kurátor: Zdeněk Lukeš.

• Stavby Emila Králíčka
• 
  Vstupní průčelí Libeňské sokolovny, Praha-Libeň, 1909–1910,
• 
  Průčelí Adamovy lékárny na Václavském náměstí, Praha, 1911–1913
• 
  Adamova lékárna, detail průčelí
• 
  Adamova lékárna, Praha, 1911–1913, průčelí
• 
  Vila generálního rady Beniese, Litol, 1912–1913
• 
  Šupichovy domy, Praha, 1911–1919
• 
  Šupichovy domy, Praha, 1911–1919, detail průčelí
• 
  Šupichovy domy, Praha, 1911–1919, detail průčelí
• 
  Šupichovy domy, Praha, 1911–1919, zastřešení pasáže
• 
  Dům Diamant, Praha-Nové Město, 1912–1913
• 
  Vstup do domu Diamant, Praha, 1912–1913
• 
  Dům Diamant, Praha, 1912–1913, detail průčelí
• 
  Oblouk nad sochou sv. Jana Nepomuckého, Praha, 1912–1913
• 
  Betlémská kaple na Žižkově, 1912–1913
• 
  Betlémská kaple na Žižkově, 1912–1913, detail průčelí
• 
  Malá vodní elektrárna ve Spálově - objekt u bitouchovského jezu
• 
  Malá vodní elektrárna ve Spálově
• 
  Kubistická lampa v Praze