Eduard Siegl

Působil jako podnikatel a zemědělský odborník.[4] Byl příslušníkem rodiny Sieglů, která patřila v 19. století mezi významné podnikatelské rody v Šumperku. Pocházela původně z Libiny.[5] Byl nejstarším synem šumperského textilního podnikatele Carla Ignaze Siegla (1802–1889), jenž byl synem barvíře Johanna Siegla.[6] Eduardovým bratrem byl Robert Gustav Siegl (1834–1904), podnikatel a zemský poslanec. Další bratr Richard Siegl (1837–1898) byl podnikatelem a komunálním politikem v Šumperku. Synem Roberta Gustava byl Emil Siegl (1860–1939), šumperský průmyslník, jehož syn Robert Siegl mladší (1890–1940) byl v meziválečném období aktivní v sudetoněmeckých průmyslových organizacích a koncem 30. let se angažoval v stranických strukturách SdP a NSDAP.[5][7] V 60. letech 19. století se v Šumperku uvádí též obchodník Dominik Siegl, zemský poslanec.[8][9]

Eduard studoval na gymnáziích v Kroměříži a Olomouci.[10] Zapsal se na práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kde byl aktivním členem burschenschaftu Markomannia a zapojil se během revolučního roku 1848 do květnových nepokojů v Praze. Byl pak zadržen v Olomuci na útěku do Uherska. Do 31. prosince 1851 pobýval ve vyšetřovací vazbě v Praze na Hradčanech.[10] Podle jiného zdroje byl zapojen do tzv. májového spiknutí roku 1849 teprve onoho roku utekl před stíháním do Uherska, kde byl zadržen.[6] Pak byl odsouzen na 15 let těžkého žaláře a vězněn v Komárně. 25. dubna 1854 byl propuštěn na amnestii.[10]

Po amnestování nesměl ovšem dokončit vysokoškolská studia. Získal nicméně povolení studovat zemědělství na školách v uherském Altenburgu nebo v Hohenheimu. Roky 1854–1860 strávil stážemi v zemědělských podnicích a cukrovarech, v tuzemsku i v zahraničí. Roku 1862 se stal technickým ředitelem cukrovaru ve slezských Bernarticích.[10] Byl členem četných zemědělských organizací. Podílel se na založení zemědělské školy v Horních Heřmanicích.[6][10] Později přesídlil na Moravu, kde byl ředitelem panství Dolní Kounice s cukrovarem v Pohořelicích. Zde setrval do svého vstupu do politiky v roce 1873. Při odchodu mu město Pohořelice udělilo čestné občanství.[10]

Byl rovněž poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873 za kurii venkovských obcí ve Slezsku, obvod Bruntál, Horní Benešov, Frývaldov atd. Mandát obhájil ve volbách roku 1879 a volbách roku 1885. Rezignaci na mandát oznámil na schůzi 24. října 1888. Nahradil ho pak August Kaiser.[11] V roce 1873 se uvádí jako ředitel továrny, bytem Vídeň.[12]

Zastupoval tzv. Ústavní stranu, která byla liberálně, provídeňsky a centralisticky orientována. V jejím rámci představoval roku 1873 staroněmecké křídlo.[13][10] Po volbách je ovšem v říjnu 1879 zmiňován na Říšské radě již coby člen mladoněmeckého Klubu sjednocené Pokrokové strany (Club der vereinigten Fortschrittspartei).[14] V parlamentu se zaměřoval na národohospodářská témata.[10]

Po rezignaci na poslanecké křeslo působil až do své smrti jako inspektor cukrovarů.[6] Byl vrchním inspektorem cukrovarů na Moravě a ve Slezsku.[3]

Zemřel v listopadu 1889 na mrtvici během inspekční cesty.[3] Tělo bylo z Hodonína převezeno do Šumperka a zde pohřbeno v rodinné hrobce na zdejším městském hřbitově.[10]