Dumnonie

Království je pojmenováno po keltobritském kmeni Dumnoniů žijícím podle Klaudia Ptolemaia v době římské invaze do Británie na jejím jihozápadě. Existují varianty jména Dumnonie jako Domnonie a Damnonie, z nichž tu poslední variantu používal sv. Gilda v 6. století jako slovní hříčku pro její podobnost s pojmem „(věčné) zatracení“ (anglicky: damnation), aby znevážil soudobého vládce Dumnonie Constantina.[3] Jméno má etymologický původ v protokeltském kořenu *dubno-, což znamená „hluboký“ i „svět“. Etnické skupiny s podobnými jmény existovaly ve Skotsku (Damnoniové) a Irsku (Fir Domnann). [3] Později se tato oblast stala známá Anglosasům ze sousedního království Wessex jako království Západní Wales a jeho obyvatelé byli jimi také zváni Defnas (tj. muži z Dumnonie). Ve velštině, a podobně v jihozápadních britanských jazycích, to bylo Dyfneint. Tato forma do současnosti přežívá ve jménu hrabství Devon (velšsky: Dyfnaint, kornsky: Dewnans, bretonsky: Devnent).

Existuje důkaz založený na zápisu v seznamu místních názvů Ravennatis Anonymi Cosmographia (sepsán kolem roku 700), že v západní části území mohl žít podkmen nazývaný Cornoviové, od jejichž jména je pravděpodobně odvozena první část dnešního jména Cornwall.[4]

Po období emigrace z jihozápadní Británie do severozápadní Galie (Armorica) v 5. a 6. století bylo založeno na severním pobřeží Atlantiku sesterské království (Domnonée v moderní francouzštině) v regionu, který se v současnosti nazývá Bretaň. Současná britská historička Barbara Yorke spekulovala, že Dumnoniové možná viděli konec římské říše jako příležitost k nastolení své kontroly v nových oblastech.[5]

Keltobritské kmeny razící mince (červeně) a nerazící (černě) v období před římskou invazí.

Zdá se, že jihozápadní poloostrov Británie až na východ po řeku Parrett v Somersetu a řeku Axe v Dorsetu obývali před příchodem Římanů Dumnoniové, soudě podle rozšíření mincí keltobritských kmenů Dobunnů a Durotrigů.[6] Kniha III. díla Julia Caesara Zápisky o válce galské si všímá úzké obchodní a vojenské vazby mezi kontinentálním galským kmenem Venetů v Armorice a britskými Kelty v jihozápadní části ostrova.

V období po stažení Římanů z Británie zahrnovalo království Dumnonia Cornwall, Devon a části západního Somersetu. Mělo úzké kulturní a náboženské vztahy s Bretaní, Walesem a Irskem.[7]

Nápisy na kamenech psané ogamem (červeně) a bez ogamu (zeleně).

O kulturních stycích Dumnoniů z předřímského období, pokud se týká jejich keramiky, se předpokládá, že byly s poloostrovem Armorica na druhé straně Lamanšského průlivu a s Walesem a Irskem spíše než s jihovýchodní Británií.[8][9] Obyvatelé Dumnonie hovořili jihozápadním britanským dialektem, který byl předchůdcem moderní kornštiny a bretonštiny.[10] Existence irských přistěhovalců Déisů je doložena kameny s nápisy, které zanechali někdy psané ogamem, někdy latinkou, někdy v obou písmech,[11] a potvrzena a doplněna studiemi místními názvů.

Kromě rybolovu a zemědělství byla v Dumnonii hlavní ekonomickou aktivitou těžba cínové rudy. Cín byl odpradávna vyvážen z přístavu Ictis[12] (buď současný St Michael's Mount nebo Mount Batten). Zpracování cínu pokračovalo po celé období římské okupace a zdá se, že dosáhlo vrcholu během 3. století.[13] Tato oblast udržovala obchodní vztahy s Galií a Středomořím i po stažení Římanů a je pravděpodobné, že cín hrál v tomto obchodu důležitou roli.[3] Římská importovaná keramika pocházející z období po stažení římských legií byla vykopána na mnoha místech po celém regionu. Zjevný nárůst dovozů ze Středomoří na konci 5. století je považován za výsledek exportu kovů z Cornwallu a Walesu do byzantské říše.[14][15][16]

Zdá se, že křesťanství v Dumnonii přežilo odchod Římanů z Británie, o čemž svědčí řada pozdně římských křesťanských hřbitovů pocházejících z pořímského období.[17] V 5. a 6. století byla oblast údajně evangelizována dětmi jihovelšského krále Brychana a světci z Irska, kupříkladu sv. Piranem (patron horníků těžících cínovou rudu), a z Walesu, kupříkladu sv. Petrokem nebo poustevnicí sv. Keynou. V Bodminu a Glastonbury byly důležité kláštery, a také v Exeteru, kde pohřby z 5. století objevené v blízkosti katedrály pravděpodobně představují hřbitov kláštera navštěvovaného sv. Bonifácem, ačkoliv to, zda to byl klášter saský[pozn. 1] nebo britonský[pozn. 2] je předmětem sporu. Ojediněle jsou kornští biskupové zmiňováni v různých záznamech, dokud se v polovině 9. století nepodřídili arcibiskupu z Canterbury. Systém farností je pozdějšího data a plně se rozvinul až po úplném dobytí země Normany.[18]

Hradiště Cadbury Castle v hrabství Somerset, předpokládaný raně dumnonský opěrný bod.

Kolem roku 55 založili Římané pro své legie pevnost Isca Dumnoniorum (současné město Exeter), ale oblast západně od Exeteru zůstala převážně neromanizována.[12] Pro většinu Dumnonie je typická neexistence systému římských vill,[pozn. 3][19] ačkoliv jižně od Bathu a kolem Ilchesteru jich bylo hodně, a značné množství sídlišť, která přežila z římskobritského období. Stejně jako v jiných keltobritských oblastech byla hradiště z doby železné jako kupříkladu Hembury a Cadbury Castle v pořímském období znovu opevněna pro náčelníky nebo krále a zdá se, že v tomto období byla rekonstruována i další prestižní sídla jako kupříkladu hrad Tintagel. Archeologické výzkumy v oblasti odhalily, že izolované uzavřené usedlosti lokálně nazývané rounds zřejmě ustály odchod římských legií z Británie. Byly ale následně nahrazeny v 6. a 7. století neuzavřenými farmami, které přejímaly britonská místní jména začínající na tre(f)-.[20][21]

Exeter, britansky nazývaný Caer Uisc, byl později sídlem důležitého saského minsteru, ale byl stále částečně obýván dumnonskými Britony až do 10. století, kdy je wessexský král Æthelstan vyhnal.[22] Do poloviny 9. století bylo během západosaského postupu královské sídlo přemístěno dále na západ do Lis-Cerruyt (současné město Liskeard). Cornská hrabata se v 10. století údajně přestěhovala do Lostwithielu poté, co Liskeard byl ztracen.[23] Vládcové Dumnonie patrně cestovali z místa na místo a v různých obdobích roku se zastavovali na různých královských rezidencí, jakými byly kupříkladu hrad Tintagel a hradiště Cadbury Castle. Asi současně drželi majetky i v Bretani na druhé straně Lamanšského průlivu. Listinné i archeologické důkazy vypovídají, že oblasti jako setnina Trigg byly užívány coby shromažďovací místa pro „válečné zástupy“ z celého regionu.[24]

Ačkoli byla oblast kmene Dumnoniů podmaněna asi roku 78, mohla si místní populace udržet silnou místní kontrolu a Dumnonie mohla mít vlastní samosprávu pod římskou vládou.[22] Anglický autor Geoffrey z Monmouthu uvedl, že vládcem Dumnonie byl snad asi v období let 290–305 Caradocus. Pokud to nebyla postava úplně legendární, nebyl Caradocus králem v pravém slova smyslu, ale mohl zastávat vlivný úřad v římské administrativě.[25]

Pořímská historie Dumnonie pochází z různých zdrojů a je považována za nesmírně obtížně interpretovatelnou vzhledem k tomu, že problém s historickými fakty, legendami a zmatenou pseudohistorií je znásoben různými zdroji ve středovelštině a latině. Mezi hlavní zdroje, které jsou k dispozici pro diskusi o tomto období, patří dílo De Excidio et Conquestu Britanniae sv. Gildy, Nenniova Historia Brittonum, soubor středověkých letopisů Annales Cambriae, Anglosaská kronika, díla Gesta Regum Anglorum a De Antiquitate Glastoniensis Ecclesiae kronikáře Viléma z Malmesbury, spolu s texty z pravděpodobně nejstaršího velšského rukopisu napsaného zcela ve velštině Llyfr Du Caerfyrddin (Černá kniha z Carmarthenu) a z dalšího významného velšského rukopisu Llyfr Coch Hergest (Červená kniha z Hergestu), a Historia ecclesiastica gentis Anglorum Bedy Ctihodného, a dále i genealogie Bonedd Gwŷr y Gogledd (Původ mužů ze Severu) a kolekce starých velšských rukopisů Llyfr Baglan (Kniha z Baglanu).

Konflikt se Sasy

V roce 577 způsobil wessexský král Ceawlin svým vítězstvím v bitvě u Deorhamu, že Britoni z Dumnonie byli odříznuti od svých velšských spojenců, ale protože cestování po moři nebylo obtížné, nemusela to být vážná ztráta.[7] Když Britoni bojovali v bitvě u Beandunu v roce 614, je za krále Dumnonie považován Clemen ap Bledric. S největší pravděpodobností se jedná o Bindon poblíž vesničky Axmouth v Devonu.[26] Jiným kandidátem na místo bitvy je vesnice Bampton v současném hrabství Oxfordshire, ale nárok postrádá důkazy.[27]

Podle středověké kroniky Flores Historiarum, jejíž autorství bylo nesprávně připisováno patrně nikdy neexistujícímu Matěji z Westminsteru, drželi Britoni Exeter ještě v roce 632, kdy ho statečně bránili proti mercijskému králi Pendovi, dokud ho nevyprostil z obležení gwyneddský král Cadwallon ap Cadfan, který napadl, a podle Geoffreyho z Monmouthu, porazil Mercijce a způsobil „velký masakr jejich vojska“.[28][29] Od konce 19. století se však toto obléhání nepovažuje za historický fakt.[30]

Kolem roku 652 wessexský král Cenwalh prolomil dumnonské obranné linie v bitvě u města Bradford-upon-Avon. Vítězství Západních Sasů v bitvě u Peonnum (možná současný Penselwood ve východním Somersetu) kolem roku 658 mělo za následek to, že Sasové obsadili území „až po řeku Parrett“ a východní část Dumnonie byla trvale připojena k Wessexu.

Záznam pro rok 661 v Æthelweardově překladu Anglosaské kroniky do latiny, známém jako Chronicon Æthelweardi, uvádí, že wessexský král Cenwalh bojoval v bitvě u Posentesburhu. Ačkoli to z kontextu vypadá, že to byla bitva proti mercijskému králi Wulfherovi (kterou on možná prohrál), jestliže Posentesburh je identifikován s hradištěm u vesničky Posbury poblíž města Crediton v Devonu, potom nějaký konflikt s Britony může být předpokládán.[31] Ve Willibaldově Životě svatého Bonifáce má klášter Examchester, který lze identifikovat s Exeterem v Devonu, v době, kdy tam Bonifác studoval, opata s germánským jménem Wulfhard. Bonifác sám sebe považuje rodem za Anglosasa (používaje termín „Anglorum“ ve svém dopise Angličanům),[32] a proto mohl být Exeter v této době, tj. na konci 7. století, pod západosaskou kontrolou. V této době byla Dumnonie natolik součástí světa známého Aldhelmovi, pozdějšímu sherbornskému biskupu, aby kolem roku 705 adresoval dopis jejímu králi Geraintovi ohledně data Velikonoc.[33] V roce 682 síly Wessexu „postoupily až k moři“, ale není jasné, kde to bylo. V roce 705 bylo v Sherborne zřízeno biskupství pro saské území západně od vesnice Selwood v Somersetu.

V roce 710 byl král Geraint v bitvě poražen wessexským králem Ineem, ale v roce 722 letopisy Annales Cambriae zaznamenaly vítězství Britonů v Cornwallu u Hehilu. Asi roku 755 bylo území „Defnů“ pod značným tlakem saské armády. Tažení wessexského krále Ecgberhta v Devonu mezi lety 813 a 822 pravděpodobně signalizovala dobytí izolované Dumnonie a zanechala zbytkový stát v oblasti, která se v současnosti nazývá Cornwall,[34] v té době známé jako Cerniu, Cernyw nebo Kernow a Anglosasy nazývané jako Cornwall nebo „Západní Wales“.

Kámen krále Donierta v Cornwallu, považovaný za památku na Donyartha, posledního zaznamenaného krále zbytkového státu Dumnonie.[35]

V roce 825 byla vybojována bitva mezi „Velšany“, pravděpodobně z Dumnonie, a Anglosasy. Anglosaská kronika uvádí: „U Gafulfordy jsme bojovali s Wealy (obyvateli Cornwallu) a Defny (obyvateli Devonu)“ (Gafulford je možná Galford v západním Devonu). Zápis však nezmiňuje, kdo vyhrál nebo prohrál. Další povstání v roce 838, kdy „Západní Velšany“ podporovaly dánské vojenské síly, bylo rozdrceno králem Ecgberhtem u návrší Hingston Down.[36]

Cornský biskup v Bodminu uznal autoritu canterburského arcibiskupa v roce 870 a poslední známý cornský král Donyarth zemřel v roce 875. Během 80. let 9. století získal Wessex kontrolu přinejmenším nad částí Cornwallu, kde vlastnil půdu wessexský král Alfréd Veliký.[37] Asi v roce 936, podle textu Viléma z Malmesbury napsaného kolem roku 1120, vyhnal wessexský král Æthelstan Britony z Exeteru a zbytku Devonu a stanovil východní břeh řeky Tamar coby hranici Cornwallu.[38]

Ačkoli chronologie expanze Wessexu do celé Dumnonie je nejasná, byl Devon za vlády Eduarda III. Vyznavače již delší dobu absorbován do Anglie.[39][40] Počátkem 12. století dává latinský text Gesta Herewardi králi Cornwallu, vládnoucímu těsně před ovládnutím Anglie Normany, jméno Alef.[41] Cornwallský král Cadoc byl prý sesazen normanským vévodou a králem Anglie Vilémem Dobyvatelem, čímž mizí poslední stopy dumnonských králů v Británii, i když jeho jméno se poprvé objevuje až ve spisech historika Viléma z Worcesteru v 15. století.

Ve 12. století napsal Geoffrey z Monmouthu ve svém fantazijním a imaginativním díle Historia Regum Britanniae, že král Artuš byl počat na hradu Tintagel,[45] a také tvrdil, že král Constantine odsouzený sv. Gildou byl Artušovým nástupcem, čímž učinil z Artuše člena královského domu Dumnonie. Dumnonští králové Erbin a jeho syn Geraint (nebo Gerren) se objevují v artušovském příběhu Geraint a Enid jako vládci „na druhé straně řeky Severn“ (myšleno od velšského města Caerleon).

Vede se debata o místě Artušova předpokládaného velkého vítězství v bitvě na Mount Badon, kde Britoni bojovali s Anglosasy. Většina historiků věří, že tato bitva, pokud byla historická, byla vybojována mimo území Dumnonie, kupříkladu u Bathu. Geoffrey z Monmouthu tvrdil, že Artušova poslední bitva u Camlannu se odehrála v Cornwallu: tradice ukazuje na osadu Slaughter Bridge poblíž města Camelford, o kterém se bez opodstatnění tvrdí, že zde stál hrad Kamelot.