Didaché

Původní kodex v němž byl spis objeven začíná slovy Διδαχὴ τῶν δώδεκα ἀποστόλων (Didaché tón dódeka apostolón) neboli Učení dvanácti apoštolů. Avšak delší název, totiž Διδαχὴ τοῦ κυρίου διὰ τῶν δώδεκα ἀποστόλων τοῖς ἔθνεσιν je zřejmě názvem, pod kterým bylo dílo ve starověku známo. Text samotný ovšem nedává žádný podnět k tomu, abychom jej považovali za dílo apoštolů. Autorovým záměrem však zřejmě bylo shrnout v krátkosti křesťanské učení.

Až do roku 1883 bylo dílo zcela neznámé. Řecký metropolita v Nikomédii, Filotheos Bryennios, jej nalezl roku 1873 v Istanbulu v řeckém kodexu z roku 1057, který patřil jeruzalémskému patriarchátu a zveřejnil jej. Později byly objeveny ještě dva fragmenty díla v řeckém papyru v Oxyrhynchu v Egyptě a koptském papyru z 5. století, který je uložen v Britském muzeu v Londýně.

Dílo významně prohloubilo a obohatilo naše znalosti počátků církve.

Někteří raně křesťanští autoři považovali Didaché za kanonický spis Nového zákona. Egyptští autoři jej často citovali ve 4. a 5. století. Citátů z Didaché používá též Eusebios z Kaisareie ve svých Církevních dějinách, spis se stal též základem 7. kapitoly Apoštolských konstitucí ze 4. století.

Didaché považuje Adolf Adam za spis postihující raně křesťanskou praxi v rozmezí let 80 až 130.

Text je rozdělen do 16 kapitol, v nichž lze velmi zřetelně rozeznat dvě rozdílné části. První z nich (kap. 1–10) se zabývá především liturgickými zvyklostmi, druhá (11–15) pak disciplinárními nařízeními. Na tuto část pak navazuje kapitola (16) o Kristově paruzii a křesťanských povinnostech.

Liturgická část začíná (1–6) ponaučením pro katechumeny. Popis morálky vlastní křesťanům je zde vylíčen poměrně originálním způsobem navazujícím na 1. žalm a na výuku proselytů v helénistických synagogách: popisují se dvě cesty, jedna, která vede k životu a jedna, jež vede ke smrti. Stezka k životu je vylíčena (1,1-2) pomocí Ježíšova přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Cesta ke smrti (5) vede skrze vraždy, cizoložství, žádostivosti, smilstva, krádeže, modloslužby, kouzla, věštění, loupeže, křivá svědectví, pokrytectví, podvod, povýšenectví, závist, domýšlivost, ziskuchtivost, sprosté řeči, žárlivost, drzost, honosení se, vychloubání.

Druhá část liturgické části se týká liturgické praxe prvotní církve. Nejprve se pojednává o křtu. Je zde zmíněn křest pomocí trinitární formule a křest politím jako jedna z alternativ. Středa a pátek jsou označeny za postní dny. Základ modlitby křesťana tvoří Otčenáš recitovaný třikrát denně. Kapitoly 9 a 10 pak zaznamenávají nejstarší eucharistické modlitby. Téma eucharistické hostiny a křtu je v díle vzájemně provázáno; nepokřtění jsou vyloučeni z eucharistického slavení. Eucharistie je označena jako duchovní pokrm a nápoj (πνευματικὴ τροφὴ καὶ ποτόν). Zdá se, že tento popis eucharistie se týká první eucharistie s nově pokřtěnými. Běžnou eucharistickou bohoslužbu pak popisuje kapitola 14; v tomto popisu je důležité označení eucharistie coby oběti (θύσια) a aluze na Malachiáše 1,10.