Ekleziologie

Pro katolictví a pravoslaví má církev svátostnou podobu; v prvé řadě je v teologickém smyslu tajemstvím. Je znamením působení Ducha svatého ve světě. Proto má pro tyto církve veliký význam historická kontinuita a vzájemná jednota této církve; tato jednota pak stojí na společenství místních, resp. partikulárních církví v čele s biskupy, které tyto církve chápou coby nástupce apoštolů (apoštolská posloupnost).

Mezi katolickou církví a církvemi pravoslavnými dosud stojí otázka primátu římského biskupa coby představitele církevní jednoty.

Pro katolickou ekleziologii měl v moderní době výrazný význam Druhý vatikánský koncil a jeho konstituce o církvi Lumen gentium a Gaudium et spes.

Podle evangelického vyznání je církev stvořením Slova Božího (lat. creatura verbi). Existuje a žije tam, kde je zvěstováno evangelium o Boží milosti a v čisté podobě přijímáno. Vnější jednota, organizace a liturgie jsou podružné.

Tento rozdíl v chápání církve odpovídá současným potížím a neporozuměním při hledání jednoty církve (ekumenismus).

Pro ekleziologii má velký význam způsob, jakým se o církvi vyjadřují církevní otcové. Nenalezneme u nich definice církve, avšak pouze symbolické obrazy, které mají hledajícího přivést k vnitřnímu poznání, jaký je Boží plán spásy. Sv. Irenej z Lyonu popisuje církev takto jako „Boží synagogu, kterou si shromáždil on sám, tj. Syn“ (Adversus haereses 3,6,1) a „sedmiramený svícen, který září světlem Kristovým“ (AH 5,20,1). Ve 3. století používá kartaginský biskup sv. Cyprián o církvi obratu, který nachází poměrně obecného uznání mezi jednotlivými církvemi: „lid shromážděný v jednotě Otce i Syna i Ducha svatého“. Alexandrijský patriarcha sv. Atanáš (Athanasios) pak tvrdí, že církev je ikonou Krista (srov. Contra Ar. II,80; De inc. et contra arian. 21).

V Katechismu katolické církve (1993) můžeme nalézt tyto popisy církve - ona je:

• shromáždění těch, které svolává Boží slovo, Boží lid, živený Kristovým tělem, aby se tímto tělem Kristovým sám stal. Církev je zároveň viditelná i duchovní, hierarchická společnost i mystické Tělo Kristovo (obsahuje lidský i božský prvek). V tomto světě je církev svátostí spásy, znamením a nástrojem společenství Boha a lidí, chrámem Ducha svatého.

Katolický teolog Karl Rahner († 1986) chápe církev takto (Teologický slovník):

• V souladu se svou podstatou trvalou přítomností božsko-lidského, slyšeného a hlásaného, účinného Božího slova ve světě, do jisté míry svátostnou jednotou znamení a skutečnosti, jež se nedají ani identifikovat ani od sebe oddělit.
• Vnější společností, viditelnou církví s určitým uspořádáním (papež, biskup), která – alespoň pokud se týká určitých materiálií – pochází od Ježíše, s konkrétním společným kultem a vyznáním.
• V Božím příslibu neomylnosti svátostí, milostiplnou jednotou věřících navzájem a jejich službě světu.

Katolická církev vnímá církev jako společenství všech křesťanů, ať živých, nebo mrtvých. V tomto smyslu se dnes můžeme setkat s touto klasifikací církve:

• církev bojující - žijící lidé na zemi, bojují o svou spásu),
• církev trpící - zemřelé duše v očistci),
• církev vítězná - zemřelé duše v nebi, které jsou jako andělé a hledí na Boha tváří v tvář).