Christian Kracht

Otec Christiana Krachta, Christian Kracht, působil jako místopředseda dozorčí rady mediálního koncernu Axel-Springer. Kracht vyrůstal ve Švýcarsku, USA, Kanadě a jižní Francii. Navštěvoval několik mezinárodních škol, mimo jiné i Lakefield College School v Lakefieldu v Kanadě. Roku 1989 maturoval na Sarah Lawrence College v Bronxville v New Yorku; po maturitě působil jako stážista a od roku 1991 jako redaktor magazínu Tempo.

V polovině 90. let přesídlil do Dillí, kde pracoval jako korespondent týdeníku Der Spiegel. Poté žil několik let v Bangkoku. Jeho zážitky z cest vycházely nejprve v týdeníku Welt am Sonntag a v roce 2000 vyšly pod názvem Der gelbe Bleistift (Žlutá tužka) v německém nakladatelství Kiepenheuer & Witsch.

Od podzimu 2004 až do června 2006 vydával v Káthmándú společně se spisovatelem Eckhartem Nickelem časopis Der Freund. Z důvodu politických nepokojů v Nepálu bylo sídlo vydavatelství přesunuto do San Franciska; časopis získal za grafické zpracování několik ocenění.

Od poloviny listopadu 2006 do konce října 2007 Kracht působil jako sloupkař deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ve spolupráci s Davidem Woodardem Kracht zkoumal bývalou rezidenci Aleistera Crowleyho v Cefalù.[1]

Christian Kracht žije se svou ženou, režisérkou Frauke Finsterwalder, a společnou dcerou Hope v Los Angeles.[2][3]

V roce 1995 vyšel Krachtův debut Faserland (doslovně Země vláken). Zabývá se v něm současnou konzumní společností, zánikem takzvaně harmonické měšťanské společnosti poválečné doby a individuálními i národními krizemi identity.

Za román 1979, který vyšel v září 2001, získal Kracht mezinárodní uznání. Román líčí nestabilitu západního systému hodnot, který je v knize popisován jako dekadentní, a jeho bezmoc vůči východním totalitním modelům islamismu a maoismu.

V září 2008 vyšel třetí román pod názvem Ich werde hier sein im Sonnenschein und im Schatten (Budu zde na slunci i ve stínu). Řadí se k příběhům s alternativní historií a pojednává o „Švýcarské sovětské republice“, která se nachází ve vleklém válečném konfliktu s většinou států západní Evropy. Jedná se o dystopii, o příběh o konci civilizace.

Impérium se jmenuje Krachtův čtvrtý román,[4] který vyšel v únoru 2012. Kniha vypráví příběh Augusta Engelhardta; ten cestoval na začátku 20. století do Německé Nové Guineje, tehdejší německé kolonie, aby tam zakoupil kokosovou plantáž. Jeho cílem je živit se coby přesvědčený vegetarián výlučně kokosovými ořechy.[4] Na této historicky doložené postavě Kracht vypráví baladu o Tichomoří i příběh o prvním nudistovi, který se rozhodl obrátit zády k civilizaci. August Engelhardt ovšem sám sebe vnímal jako spasitele světa, hodlal založit nové náboženství a novou říši a celý svět zachránit kokovorianstvím, tedy filozofií zakládající se na kokosovém ořechu jako božském plodu. Impérium líčí příběh rozhodnutí, nadějí, zklamání a velkolepého ztroskotání. Čtenář sleduje spirálu šílenství, jež předjímá děsivé události 20. století. Z vegetariána se Engelhardt stává kanibalem, ze zachránce světa antisemitou a ze zdravého askety fyzickou troskou.

Po vydání Impéria čelil Kracht nařčením z plagiátorství, neboť krátce před vydáním románu spatřila světlo světa jiná beletristická kniha o Augustu Engelhardtovi. Kracht však kategoricky jakoukoliv inspiraci tímto románem popírá: „Když má knížka později vyšla, chtěl mě ten druhý autor dokonce žalovat, že jsem se dopustil plagiátu. To samozřejmě není pravda. Četli jsme jen stejné zdroje, z čehož nutně pramenily některé podobnosti.“[4]

Výrazně na sebe autor upozornil i následujícím románem Die Toten, za nějž roku 2016 získal Švýcarskou knižní cenu. Děj knihy čtenáře zavádí do Berlína a Tokia 30. let 20. století a sleduje zejména osudy dvojice protagonistů, švýcarského filmového režiséra Emila Nägeliho a japonského ministerského úředníka Masahika Amakasua. Kromě nich v knize v menších rolích vystupují též Charlie Chaplin, Siegfried Kracauer či Heinz Rühmann. Navzdory ocenění se románu dostalo velmi kolísavého přijetí. Kritik týdeníku Spiegel Sebastian Hammelehle mj. na adresu knihy uvedl následující: „Kulisy (…) tvoří filmová branže, počínající evropský fašismus a nacionální socialismus a jejich pakt s autoritářsky ovládaným Japonskem. Jako kdyby měl v hlavě větu Milana Kundery, podle níž román není automobilovým závodem se startem a cílem, nevypráví Kracht svůj příběh ve stylu klasického románu, nýbrž ho staví jako obrazový oblouk. Jednotlivé úseky jsou uzavřené samy do sebe, sekvence dlouhé pouze několik stran, jako by šlo o krátké filmy, které tu rachotí v projektoru.“[5]

• 1993: Cena Axela Springera pro mladé novináře
• 2009: Cena za fantastiku města Wetzlaru (Phantastik-Preis)
• 2012: Literární cena bernského kantonu
• 2012: Literární cena Wilhelma Raabeho za román Impérium
• 2016: Literární cena Hermanna Hesseho[6]
• 2016: Švýcarská knižní cena za román Die Toten[7][8]

Vzhledem k nevelkému rozsahu díla Christiana Krachta je česká bibliografie začleněna přímo do popisu jeho děl a jmenujeme tu i práce, které dosud nebyly přeloženy do češtiny. Překlad titulu je pak uveden tučně v lomené závorce /Takto/. Zejména u nepřeložených knih se stává, že je k nim odkazováno pod různými českými jmény, bibliografie se snaží zaznamenat všechna známá.