David Beatty

Bitevní křižník HMS Lion, vlajková loď admirála Beattyho za první světové války v Severním moři

Ještě před první světovou válkou byl na návrh Winstona Churchilla na jaře 1913 jmenován velitelem 1. eskadry bitevních křižníků, jeho vlajkovou lodí se stal bitevní křižník HMS Lion. Hned na počátku války velel ve vítězné bitvě u Helgolandské zátoky, načež obdržel rytířský kříž Řádu lázně (1914) s nárokem na šlechtický titul Sir. V roce 1915 obdržel hodnost viceadmirála a velel v další vítězné bitvě u Dogger Banku (1915). Na své vlajkové lodi HMS Lion byl zástupcem Johna Jellicoa v nerozhodné bitvě u Jutska (1916); Beattyho účast v tomto největším námořním střetnutí první světové války byla později podrobeno kritice. Za zásluhy nicméně obdržel velkokříž Řádu lázně (1916) a velkokříž Viktoriina řádu (1917). V roce 1916 byl povýšen na admirála a namísto Jellicoa převzal vrchní velení Grand Fleet (1916-1918). Pod jeho velením si britské námořnictvo udrželo do konce války nadvládu v Severní moři, a to i přes nepříliš úspěšnou druhou bitvu u Helgolandské zátoky (1917). Jeho vlajkovou lodí byl v letech 1916–1917 křižník HMS Iron Duke, od února 1917 až do dubna 1919 velel na lodi HMS Queen Elizabeth. Na konci války v listopadu 1918 přijal kapitulaci německého námořnictva.

Portrét z roku 1919 (sbírky Skotské národní galerie)

Po první světové válce bylo loďstvo Grand Fleet rozpuštěno (1918), Beatty byl v roce 1919 povýšen na hraběte a stal se členem Sněmovny lordů, od parlamentu obdržel také národní odměnu ve výši 100 000 liber. V roce 1919 získal také čestné občanství v Londýně a mimo jiné zastával v letech 1917–1920 čestnou funkci lorda-rektora univerzity v Edinburghu. V dubnu 1919 obdržel u námořnictva nejvyšší možnou hodnost velkoadmirála (Admiral of the Fleet). Měl za úkol podat svou zprávu o bitvě u Jutska, než ji však stačil sepsat, byl jmenován prvním námořním lordem (1919–1927) a zprávu přepracoval ve svůj vlastní prospěch, stejně tak cenzorsky zasahoval do případných dalších pojednání o této bitvě. Ve funkci prvního námořního lorda byl pak Beatty proti své vůli vmanévrován do pozice, která ve výsledku připravila Británii o nadvládu na moři (jednalo se o výsledek Washingtonské konference v roce 1922, která stanovila velikost loďstva USA, Británie a Japonska v poměru 5:5:3). Později po nástupu konzervativní vlády se dostal do sporu se svým dávným spolupracovníkem Winstonem Churchillem, který byl od roku 1924 ministrem financí a v době míru odmítal zvýšené náklady na námořní zbrojení.[4] Na post prvního námořního lorda rezignoval v létě 1927 (během třísetleté historie této funkce ji vykonával nejdéle, necelých osm let). Poté žil v soukromí svých zakoupených zámků, příležitostně ale vystupoval ve Sněmovně lordů k tématům námořního zbrojení. Zemřel po dlouhé nemoci 12. března 1936 ve věku 65 let v Londýně a byl pohřben v katedrále sv. Pavla. Po druhé světové válce mu byla odhalena busta na Trafalgarském náměstí.

Kromě nejvyšších britských řádů získal za svou službu v první světové válce také řadu ocenění od zahraničních mocností. Již v roce 1898 za své aktivity v Súdánu obdržel turecký Řád Medžidie. Za první světové války se stal nositelem ruského Řádu sv. Jiří (1916) a japonského Řádu vycházejícího slunce (1917). Po válce obdržel Řád rumunské hvězdy (1919), řecký Řád Spasitele (1919), francouzský Válečný kříž (1919), americkou Medaili za vynikajicí služby (1919) a velkokříž francouzského Řádu čestné legie (1919).

• HEATHCOTE, Tony: The British Admirals of the Fleet 1734–1995, Londýn, 2002; 320 s. (kapitola David Beatty, s. 23–27) ISBN 0850528356

• Admirál David Beatty na webu thedreadnoughtproject dostupné online
• Admirál David Beatty na webu thepeerage dostupné online
• Admirál David Beatty in: Encyclopedia Britannica dostupné online
• Obrázky, zvuky či videa k tématu David Beatty na Wikimedia Commons