Rosslyn Wemyss

Podpis příměří z Compiègne v listopadu 1918 (admirál Wemyss sedí vlevo od stojícího francouzského maršála Ferdinanda Foche)

Pocházel ze starobylého skotského šlechtického rodu Wemyssů[1], narodil se jako čtvrtý syn poslance Jamese Haye Wemysse (1829–1864), po matce pocházel z významného skotského klanu Erskine, po otci byl vnukem admirála Jamese Erskine Wemysse (1789–1854) a po babičce z matčiny strany patřil mimo jiné k nemanželskému potomstvu krále Viléma IV. Vyrůstal na rodovém sídle Wemyss Castle ve Skotsku, jako kadet vstoupil do služeb Royal Navy v roce 1877. Po cestě do severní Ameriky a Karibiku sloužil ve Středomoří a Lamanšském průlivu, ve třiadvaceti letech byl jmenován poručíkem. V roce 1901 doprovázel vévodu z Yorku na cestě do Austrálie, kde se zúčastnil slavnostního zahájení zasedání parlamentu, téhož roku byl povýšen na kapitána a získal Viktoriin řád. V dalších letech působil mimo jiné na admiralitě a zastával také funkce u dvora, od roku 1910 byl námořním pobočníkem krále Jiřího V. a v roce 1911 byl povýšen na kontradmirála, téhož roku obdržel Řád sv. Michala a sv. Jiří. V letech 1909–1911 byl s krátkou přestávkou velitelem loděnic v Devonportu[2]

Admirál Wemyss v budově Admirality jako první námořní lord za první světové války

Aktivně se zúčastnil počátečních operací za první světové války, původně sloužil v Lamanšském průlivu, později byl přítomen neúspěšné akci vylodění v Dardanelách. Od ledna 1916 byl vrchním velitelem v Indickém oceánu a inicioval boje na Blízkém východě, v prosinci 1916 byl povýšen na viceadmirála a jako rytíř Řádu lázně získal šlechtický titul. Od podzimu 1917 působil v Londýně, kde zastával funkci druhého námořního lorda. Nakonec byl v letech 1917–1919 prvním námořním lordem. Na tomto postu úzce spolupracoval s ministrem námořnictva Ericem Geddesem, ale počínal si obezřetně ve snaze vyhnout se konfliktům s vládou. Za Velkou Británii podepsal v listopadu 1918 příměří z Compiègne, kterým skončila první světová válka. Téhož roku byl neúspěšným kandidátem ve volbách do Dolní sněmovny za liberální unionisty. V roce 1919 dosáhl hodnosti admirála a byl reprezentantem britského námořnictva na mírové konferenci v Paříži, svého postavení se ale nakonec vzdal ve prospěch admirála Beattyho[3]. V listopadu 1919 byl povýšen na velkoadmirála a s titulem barona vstoupil do Sněmovny lordů. Poté žil v soukromí, působil ale v několika obchodních společnostech a uplatnil se také jako spisovatel (The Navy in the Dardanelles Campaign, 1927, naposledy vydáno 2010). Často pobýval ve Francii, zemřel v Cannes a byl pohřben na rodovém sídle Wemyss Castle. Za zásluhy během první světové války získal několik zahraničních vyznamenání, byl nositelem francouzského Řádu čestné legie (1917) a Válečného kříže (1919), velkodůstojníkem Řádu italské koruny (1917) a držitelem velkokříže Řádu rumunské koruny (1919). V roce 1918 byl též dekorován velkokřížem Řádu lázně.

V roce 1903 se oženil s Victorií Morier (1864–1945), dcerou významného diplomata Sira Roberta Moriera (1827–1893). Z jejich manželství pocházela jediná dcera Alice Erskine-Wemyss (1906–1994), která se provdala za majora Francise Cunnacka.