Dálnice Bratrství a jednoty

Dálnice Bratrství a jednoty (chorvatsky Autoput Bratstvo i jedinstvo, slovinsky Avtocesta Bratstvo in enotnost, makedonsky Автопат "Братство и единство) je bývalé označení dnes již několika dálnic, nacházejících se v zemích západního Balkánu, které tvořily před rokem 1991 součást Jugoslávie.

Dálnice M1
Mapa
Základní údaje
Celková délka1 188 km
    v provozu:1 188 km
StátJugoslávie Jugoslávie
Původní silnice u obce Dolenje Kronovo v dnešním Slovinsku.
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Trasa

Dálnice měla spojit metropole několika jugoslávských svazových republik.[1] Od severní hranice země s Rakouskem vedla její trasa přes Lublaň do Záhřebu, dále Slavonií do Bělehradu, hlavního města země. Odtud pokračovala jižním směrem přes Šumadii až k jihosrbské Niši a dále do Makedonie, procházela východně od její metropole Skopje a končila na jižních hranicích Jugoslávie s Řeckem v Đevđeliji.

Historický vývoj

Stavba socialismu

Po druhé světové válce byla silniční síť v Jugoslávii ve velmi špatném stavu, komunikace pro dálkovou dopravu chyběly, motorizace postupovala a země zaostávala. Proto byl zahájen velký projekt na realizaci této stavby. Účastnilo se jej na 319 155 lidí[2], brigádníků[1][3] (domácích i zahraničních), či vojáků. Jugoslávský vůdce Josip Broz Tito několik stavenišť s brigádníky navštívil osobně. Jugoslávskému státu se na výstavbu dálnice nedostávalo mechanizace (na stavbě úseku ze Záhřebu do Bělehradu bylo k dispozici jen 68 buldozerů a 108 traktorů). Většina prací byla vykonána lidmi jejich fyzickou silou, za pomoci lopat a krumpáčů.[1] Hlavní stavební práce probíhaly od roku 1948.[1]

První úsek mezi Záhřebem a Bělehradem byl zprovozněn 27. července 1950 na den povstání chorvatského lidu proti fašistům. Vedl ze Záhřebu směrem na území dnešního Slovinska. V současné době připomíná výstavbu dálnice za pomoci mobilizovaných tisíců dělníků betonový monument v Záhřebu u výpadovky na dálnici.[4] Dálnice však nebyla čtyřproudou vysokokapacitní silnicí v současném slova smyslu, nýbrž moderní dvouproudovou dálkovou silnicí, která vznikala s cílem propojit jednotlivé části Jugoslávie. Vyhýbala se všem hustě osídleným místům; města obcházela obchvaty. Jednotlivá křížení s ostatními silnicemi byla úrovňová, což při hustším provozu znamenalo zpomalení dopravy.

Zatímco na přelomu 40. a 50. let probíhala výstavba především na západě země a podařilo se spojit dvě největší města země (Bělehrad a Záhřeb), po nějakou dobu došlo k přerušení stavebních prací. Investiční náklady na nové dopravní i jiné stavby byly značné (spolu s dálnicí byl prostřednictvím dobrovolnických brigád budován i Nový Bělehrad). V roce 1959 byla zahájena výstavba úseku Paraćin-Niš a Demir Kapija-Negotino.[2] Práce probíhaly poměrně rychlým tempem (jednotlivé úseky byly dávány do provozu v řádu měsíců). V dubnu 1961 byl budován úsek Grdelica-Skopje, v grdelické soutěsce, kde vyžadoval nemalý objem zemních prací.[2] Po roce 1961 byly za pomoci dobrovolnických brigád modernizovány další silnice v zemi, především v centrálním Srbsku.

Výstavba moderní dálnice

Moderní dálnice na území dnešní Severní Makedonie.

Vzhledem k tomu, že dálnice měla značný mezinárodní význam (de facto hlavní tah přes celou SFRJ ve směru Itálie/Rakousko - Řecko/Turecko, byla využívána také značně i v mezinárodní dopravě. Původní stavba z 50. let proto již po téměř dvaceti letech přestala vyhovovat míře provozu. Množily se četné dopravní nehody. Jugoslávští političtí představitelé se proto rozhodli celou stavbu zmodernizovat, především v úseku Bělehrad - Záhřeb. Vzhledem k tomu, že se však největší část tohoto úseku nacházela na chorvatském území a klíčový ekonomický přínos pro dálnici měla především srbská ekonomika, byla vyjednávání o tom, která svazová republika bude stavbu financovat, plná střetů a konfliktů. Chorvatská strana výstavbu přes 300 km dlouhého[zdroj?] úseku od Záhřebu až po Batrovce bez spoluúčasti federálních subjektů odmítala, a srbští představitelé zafinancovali pouze úsek o délce 40 km ke Sremské Mitrovici[zdroj?]. Do poloviny 80. let tak dálnice vedla ze Záhřebu pouze až k obci Okučani. Problém byl nakonec vyřešen v roce 1989, neboť získal Jugoslávie úvěr od mezinárodních finančních institucí.

Celá dálnice proto před rozpadem země zprovozněna nebyla, některé úseky ve Slovinsku a Makedonii byly dokončeny až v 90. letech; v současné době již chybí dokončit etapy jen velmi krátké. Výstavba moderní dálnice v Severní Makedonii v údolí řeky Vardar probíhala ještě v 2. desetiletí 21. století. Po rozpadu země se celá dálnice rozdělila na několik místních (A3 v Chorvatsku, A2 ve Slovinsku a i úseky v Srbsku a Severní Makedonii mají vlastní označení).

Odkazy

Externí odkazy

Reference

  1. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 204. (srbochorvatština)
  2. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 205. (srbochorvatština)
  3. Článek na portálu telegraf.rs (srbsky)
  4. Článek na portálu pogledaj.to (chorvatsky)

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.