Constantin François Volney

Constantin-François Chassebœuf, hrabě Volney (3. února 1757 Craon v Anjou25. dubna 1820 Paříž) byl francouzský osvícenský filozof, historik, orientalista a politik. Kritizoval náboženství z pozic deismu. Byl aktivním účastníkem Velké francouzské revoluce v jejím umírněném stadiu, v období jakobínského teroru byl vězněn. V roce 1803 se stal členem Francouzské akademie.

Constantin François Volney
Celé jménoConstantin-François Chassebœuf de La Giraudais, comte de Volney
Regionzápadní filosofie
Obdobínovověká filosofie
Narození3. února 1757
Craon v Anjou (nyní v provincii Mayenne)
Úmrtí25. dubna 1820 (ve věku 63 let)
Paříž
Škola/tradiceosvícenství
Oblasti zájmufilosofie, etika, historie, orientalistika, politika
Význačné idejevytvoření jednotného náboženství, založeného na prokázaných pravdách a přirozené morálce
Alma materPařížská univerzita
Významná dílaLes ruines ou Meditation sur les révolutions des Empires (Zříceniny aneb Úvahy o zvratech říší), 1791
VlivyJohn Locke, Étienne Bonnot de Condillac, Claude-Adrien Helvétius
Oceněníčlen Francouzské akademie, 1803;
komandér Řádu čestné legie, 1804
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Volneyův hrob na hřbitově Père-Lachaise v Paříži

Život a dílo

Narodil se 3. února 1757 do rodiny právníka. Jeho rodištěm byl Craon v tehdejším vévodství Anjou (nyní v provincii Mayenne). Otec nechtěl, aby nesl poněkud nedůstojné rodové jméno Chassebœuf (chasser = honit, bœuf = vůl), a proto změnil jméno svého syna na Boisgirais; ten však později přijal jméno Volney a pod tímto jménem je všeobecně znám. [1]

Studoval nejprve na koleji v Angersu, poté v Paříži lékařství a historii. V roce 1781[2] publikoval pojednání Sur la Chronologie d'Hérodote (O Hérodotově chronologii). Tato práce k němu obrátila pozornost učeného světa a získala mu přízeň barona Holbacha. Ten ho seznámil s Benjaminem Franklinem a uvedl ho do pařížských salonů, kde se v té době scházeli významní učenci a filozofové.[1][3]

Poněvadž v roce 1782 zdědil určitý peněžní obnos, mohl již na podzim téhož roku podniknou cestu do zemí Blízkého východu. Nejprve navštívil Káhiru, pak strávil osm měsíců v jednom libanonském klášteře, kde se učil arabsky a turecky.[1] Potom v průběhu několika let procestoval s beduíny Egypt a Sýrii.[4][2] Po návratu vydal v letech 1787–1789 dílo Voyage en Syrie et en Égypte (Cesta do Sýrie a Egypta).[3] Tento spis obsahoval mnoho přesných údajů a pozorování, a proto později prokázal znamenité služby Napoleonovu generálnímu štábu při tažení do Egypta a Sýrie v roce 1798.[4] Volney se postupně stal slavným, carevna Kateřina II. mu poslala zlatou medaili.[1] Ludvík XVI. ho jmenoval generálním ředitelem zemědělství a obchodu na Korsice, ale Volney se tohoto úřadu vzdal.[2] V roce 1789 byl v Anjou zvolen za třetí stav poslancem do generálních stavů, kde se stal jedním z předních obhájců svobody.[1]

V roce 1791 vydal své nejznámější dílo Les ruines ou Meditation sur les révolutions des Empires (Zříceniny aneb Úvahy o zvratech říší). Tento spis měl velký úspěch. Krátce po sobě vyšlo osm vydání a byly pořízeny překlady do angličtiny, němčiny, španělštiny a nizozemštiny.[1] Jsou to úvahy o dějinách zašlých civilizací, zasazené do rámce orientální krajiny. Nad rozvalinami starých měst autor uvažuje o jejich osudech a příčinách jejich pádu a zániku. I když zůstává na pozicích deismu, jsou jeho úvahy zaměřeny především proti náboženství, které považuje za hlavního strůjce světových katastrof.[5]

Společnost byla již v dobách předhistorických zkažena zištností despotů, kteří zneužívali nevědomost lidu a klamali jej snem o nadpřirozené blaženosti. Vynález knihtisku přispěl k rozptýlení nevědomosti, člověk se ponenáhlu stává moudrým a dobrým. Národy zapomenou na vzájemné nepřátelství, budou toužit po svobodě a nakonec zmizí rozdíly mezi nimi. Vyznavači Mohameda se smluví s vyznavači Ježíše na jednotném náboženství, založeném na prokázaných pravdách, neboť poznají, že jejich spory se týkaly pouhých pomyslů.[4]

V gnozeologii vycházel Volney z Lockova, Condillacova a Helvétiova senzualismu. Kriterium pravdivosti je v počitcích. Proto je třeba vést zřetelnou hranici mezi reálně existujícími a smyslovému ověření přístupnými předměty na jedné straně a fantastickými výmysly náboženství na straně druhé. Názorům teologickým je třeba odejmout jakýkoli vliv v občanském životě.[6] Jako deista uznával existenci „tajemné síly, oživující vesmír", ale učil také, že nejsprávnějším vztahem k božství je věnovat se studiu zákonů přírody. [7] Volney se snažil objasnit vznik ideje boha a zabýval se i původem a vývojem jednotlivých náboženských systémů. O křesťanství soudil, že jde o „alegorický kult slunce pod různými jeho kouzelnými názvy Chrisen, Christ, Yésus nebo Ježíš."[8]

Když byla v roce 1791 ukončena činnost Ústavodárného národní shromáždění, jehož byl členem, odebral se Korsiku, zakoupil tam pozemky, věnoval se zemědělství a prováděl pokusy s aklimatizací subtropických a tropických rostlin.[7] Tato činnost však byla přerušena tamními politickými bouřemi. Korsické poměry vylíčil v pojednání Précis de l'état actuel de la Corse (O přítomném stavu Korsiky), které vyšlo časopisecky v březnu 1793.[2] V témže roce vydal i knihu La loi naturelle ou Catéchisme du Citoyen français (Přirozený zákon aneb Katechismus francouzského občana). V tomto spisu je hlásána morálka dle přirozeného zákona a osvícené náboženství, „laické, univerzální a založené jen na prokázaných pravdách".[4]

Jako přívrženec girondistů byl Volney několik měsíců vězněn, ale z vězení vyšel po pádu Robespierra (1794). Byl pak krátce profesorem historie a v roce 1795 odjel do Severní Ameriky, kde strávil tři roky. Své poznatky z pobytu v Americe shrnul v roce 1803 v knize Tableau du climat et du sol des États-Unis d'Amérique (O podnebí a půdě Spojených států amerických).[2] V roce 1803 se stal členem Francouzské akademie. Byl též jmenován senátorem, v roce 1804 se stal komandérem Řádu čestné legie a v roce 1808 ho císař Napoleon Bonaparte povýšil do hraběcího stavu.[2][9]

Volney se však zabýval víc vědou a literaturou než politikou. Mezi jeho významná díla patří Recherches nouvelles sur l'histoire ancienne (Nové výzkumy k dějinám starověku) z let 1808–1814[3] a Discours sur l'étude philosophique des langues (Rozprava o filosofickém studiu jazyků) z roku 1819.[9] V těchto dílech přenesl Volney myšlenky encyklopedistů a osvícenců do historické vědy a protináboženskou polemiku, dotud čiře rozumovou, doplnil kritikou filologickou. Považoval bibli za dokument kulturně historický jako Homéra nebo Rámájanu.[4]

Po restaurace Bourbonů byl Volney v roce 1814 jmenován pairem a členem panské sněmovny (Sněmovny pairů). U příležitosti pomazání Ludvíka XVIII. za krále vydal v roce 1819 spis Histoire de Samuel, inventeur du sacre des rois (Historie o Samuelovi, vynálezci posvěcení králů). I v této práci mluví o Písmu svatém s velkou svobodomyslností.[2]

Jeho stěžejní dílo Les ruines ou Meditation sur les révolutions des Empires (Zříceniny aneb Úvahy o zvratech říší) a spis Recherches nouvelles sur l'histoire ancienne (Nové výzkumy k dějinám starověku) dala římskokatolická církev na Index zakázaných knih.[10]

Constantin-François Volney zemřel v Paříži 25. dubna 1820 a je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

Dokud budou existovati prostředky, jimiž se lze očistiti z každého zločinu a vykoupiti zasloužený svůj trest penězi, dokud velicí a mocní budou věřiti, že mohou obdržeti rozhřešení od svého potlačování a vraždění lidí stavěním chrámů a zakládáním zbožných fundací, dokud jednotlivci budou věřiti, že mohou podváděti a krásti, jen když se v postě posti a vyzpovídají nebo obdrží-li poslední pomazání, dotud bude nemožno, aby existovala nějaká soukromá nebo veřejná morálka, nějaké zdravé zákonodárství.

— C. F. Volney, Zříceniny, 1791[11]

České překlady

  • VOLNEY, Constantin François Chasseboeuf de. Zříceniny. Přeložil a úvod napsal Edvard Beneš. Praha: Nákladem Volné myšlenky, 1909. 285 s. Dostupné online.

Odkazy

Reference

  1. VOLNEY, Constantin François Chasseboeuf de. Zříceniny. Přeložil a úvod napsal Edvard Beneš. Praha: Nákladem Volné myšlenky, 1909. 285 s. cnb000904394. S. 9–13.
  2. RIEGER, František Ladislav, ed. Slovník naučný. Díl 9. V Praze: I. L. Kober, 1872. 1349 s. cnb000704174. Heslo „Volney", s. 1240–1241.
  3. NOVÁK, Otakar, a kol. Slovník spisovatelů. Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 699 s. cnb000204480. Heslo „Volney", s. 677–678.
  4. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl čtvrtý, Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. 636 s. cnb000690792. S. 158–159.
  5. FISCHER, Jan Otokar, a kol. Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století. 2. vyd. Díl 1., 1789–1870. Praha: Academia, 1981. 657 s. cnb002396217. S. 81–82.
  6. VOLNEY, Constantin François Chasseboeuf de. Zříceniny. Přeložil a úvod napsal Edvard Beneš. Praha: Nákladem Volné myšlenky, 1909. 285 s. cnb000904394. S. 281.
  7. ALEXANDROV, Georgij Fjodorovič, et al. Dějiny filosofie. Díl 2. Filosofie XV. – XVIII. století. Praha: Svoboda, 1952. 518 s. cnb003098375. S. 482–484.
  8. VOLNEY, Constantin François Chasseboeuf de. Zříceniny. Přeložil a úvod napsal Edvard Beneš. Praha: Nákladem Volné myšlenky, 1909. 285 s. cnb000904394. S. 190–260, citovaný text je na str. 249.
  9. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 26. V Praze: J. Otto, 1907. 1077 s. cnb000277218. Heslo „Volney", s. 939.
  10. Index librorum prohibitorum Sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII iussu et auctoritate recognitus et editus praemittuntur constitutiones apostolicae de examine et prohibitione librorum. Romae: Typis Vaticanis, 1900. 316 s. Dostupné online. S. 307–308. (latinsky)
  11. VOLNEY, Constantin François Chasseboeuf de. Zříceniny. Přeložil a úvod napsal Edvard Beneš. Praha: Nákladem Volné myšlenky, 1909. 285 s. cnb000904394. S. 270.

Externí odkazy

24. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Claude-François Lizarde de Radonvilliers
18031820
Constantin François Volney
Nástupce:
Claude-Emmanuel de Pastoret
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.