Camillo Benso Cavour
Camillo Benso, hrabě Cavour celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri (10. srpna 1810 Turín – 6. června 1861 Turín) byl italský podnikatel a politik, v roce 1861 se stal prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852–1859 a 1860–1861 premiérem Sardinského království.
Camillo Benso, hrabě Cavour | |
---|---|
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864 | |
1. premiér Itálie a ministr zahraničí | |
Ve funkci: 23. března 1861 – 6. června 1861 | |
Panovník | Viktor Emanuel II. |
Předchůdce | byl první italský premiér |
Nástupce | Bettino Ricasoli |
9. premiér Sardinského království | |
Ve funkci: 4. listopadu 1852 – 19. července 1859 | |
Panovník | Viktor Emanuel II. |
Předchůdce | Massimo d'Azeglio |
Nástupce | Alfonso La Marmora |
Ve funkci: 21. ledna 1860 – 23. března 1861 | |
Panovník | Viktor Emanuel II. |
Předchůdce | Alfonso La Marmora |
Nástupce | úřad nahrazen postem premiéra Itálie |
ministr zemědělství a obchodu Sardinského království | |
Ve funkci: 11. října 1850 – 11. května 1852 | |
Předseda vlády | Massimo d'Azeglio |
Panovník | Viktor Emanuel II. |
Předchůdce | Pietro De Rossi di Santarosa |
ministr financí Sardinského království | |
Ve funkci: 19. dubna 1851 – 11. května 1852 | |
Předseda vlády | Massimo d'Azeglio |
Panovník | Viktor Emanuel II. |
Předchůdce | Giovanni Nigra |
Nástupce | Luigi Cibrario |
Stranická příslušnost | |
Členství | Historická pravice |
Narození | 10. srpna 1810 Turín |
Úmrtí | 6. června 1861 Turín |
Místo pohřbení | Villa Cavour |
Národnost | Italové |
Partner(ka) | Hortense Allart |
Rodiče | Michele Benso di Cavour a Adele Benso de Sellon |
Příbuzní | Gustavo Benso di Cavour[1] (sourozenec) |
Alma mater | Royal Academy of Turin |
Profese | politik, diplomat, podnikatel a spisovatel |
Náboženství | deismus |
Ocenění | velkokříž Řádu čestné legie Řád Guelfů Řád Medžidie 1. třídy Řád slunce a lva 1. třídy Civilní savojský řád … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Camillo Benso Conte di Cavour |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Patřil ke skupině monarchistů, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).
Život před vstupem do politiky
Camillo Cavour pocházel ze zámožné piemontské šlechtické rodiny, jeho otec Michele byl římský katolík a vlastenec, matka Adele pocházela z kalvínské rodiny patricijů v Ženevě. Babička z otcovy strany byla neteří svatého Františka Saleského. Rodina mu předurčila vojenskou kariéru. Vystudoval pět tříd královské vojenské akademie v Turíně a roku 1825 − již ve 14 letech – se stal důstojníkem piemontsko-sardinské armády. V letech 1826-1827 absolvoval kurs fortifikační techniky. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, úspěšně podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), do něhož psal politické a ekonomické články.
Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie
V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a Cavour se z vlasteneckých pohnutek rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající značnou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich spojené armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I., rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.
Vrchol risorgimenta
V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanuelovi II. Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II., a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.
Odkazy
Reference
- různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2016-05-16]
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Camillo Benso Cavour na Wikimedia Commons
- Osoba Camillo Benso von Cavour ve Wikicitátech