Bolevecká katastrofa

Výroba dělostřeleckých nábojů ve Škodovce

Vlivem stupňujících se nároků 1. světové války se původních pět nebo šest budov se třemi zkušebními palebnými stanovišti rychle rozrostlo v největší muniční továrnu Rakouska-Uherska. Rozvoji napomohla i bezprostřední blízkost železniční trati Plzeň – Žatec, s níž byl areál propojen vlastní železniční vlečkou. Na ploše přes 60 ha vzniklo téměř malé městečko, tvořené 56 budovami – dílnami i skladišti. Celý komplex chránily vysoké hliněné valy (na některých místech i dnes zřetelné), ostnatý drát a kulometné věže. Téměř 3000 lidí, zejména žen a dospívajících dětí sem denně přicházelo za prací z širokého okolí. Vyráběli na 50 druhů nábojů ráže 37–305 mm.

Ve snaze splnit stále větší požadavky fronty se pracovalo ve velmi rychlém tempu. Nové objekty se stavěly bez úředního povolení, nanejvýš se příslušným institucím stručně oznámila existence již stojící budovy. Kvůli maximálním úsporám se nedodržovaly základní bezpečnostní ani hygienické předpisy. Dílny a sklady byly přeplněny hotovou municí i surovinami, na závodní vlečce se hromadily plně naložené vagóny.

V pátek 25. května roku 1917 bylo v bolevecké továrně přítomno 2580 vlastních dělníků (862 mužů a 1718 žen) a 354 lidí, pracujících na stavbách (většinou se jednalo o vojíny, vyslané od pluku ke stavební firmě Alexander). Kromě nich v areálu zůstávali také úředníci Škodových závodů i vojenští důstojníci, dohlížející na kvalitu vyráběného střeliva, 42 maďarští vojáci, 25 četníků jako strážní oddíl a také stálá hlídka městského hasičského sboru z Plzně. V soupise ovšem není zahrnuto několik desítek haličských Poláků, kteří, v Plzni ještě řádně nezaregistrovaní, byli prozatím posláni do práce v muničce.

Přesně ve 13:35 došlo náhle k silnému výbuchu v baráku číslo 10, v oddělení zapalovačů, zvaném „zündr“ (z německého Zündabteilung). Vše zahalil dým a ohňostroj min, létajících na všechny strany, vyvolával v řetězové reakci exploze dalších objektů. Nastal neskutečný zmatek, jak se více než 3000 lidí v panice snažilo uniknout z pekla, hrozícího všudypřítomnými létajícími střepinami. Vstup do areálu byl přitom uzavřen a cesta ven vedla jen přes ohrazení s ostnatým drátem.

Následky výbuchu

Další výbuch následoval ještě ve 14:10, ale k nejsilnější explozi došlo ve 14:55, když do vzduchu vylétlo skladiště trhavin. Nad muničkou se objevil sloup krvavě zbarveného dýmu hřibovitého tvaru a okolní les zachvátil požár. Vzniklá tlaková vlna byla tak silná, že způsobila značné škody nejen v blízkém okolí (Třemošná, Bolevec, Zruč-Senec), ale až v centru Plzně, vzdáleném více než 6 km. Vytloukla zde mnohá okna i výlohy, vyrazila dveře, díky ní také popraskaly zdi některých domů a opadaly omítky. Za měřítko síly výbuchu se pokládají poničená okna Měšťanské besedy a hotelu Waldek (Slovan). Na pět dní byl zastaven provoz na železniční trati z Plzně do Žatce, protože ji zasypaly trosky z továrny i zbytky munice.

K večeru pak následovalo ještě 18 větších explozí a až do rána se ozývaly rány z jednotlivých nábojů. Munice létala na kilometry daleko, až na Košutku a do Třemošné. Vyděšení obyvatelé okolních obcí se ukrývali v lesích, polích i v lomech. Třemošná byla evakuována. Ustal veškerý život – obchody i školy zůstaly zavřené, nepracovaly úřady ani továrny.

Největší muniční továrna v rakouské monarchii se během okamžiku ocitla v troskách. Všechny budovy kromě jedné byly zcela zničeny. Dlouhou dobu však nebylo možné začít s odklízením sutin a vyprošťováním raněných či mrtvých. Vzduchem stále létaly střepiny z vybuchující munice a jakákoliv neopatrnost mohla lehce způsobit další sérii explozí.

I přesto se našlo dost odvážlivců, kteří vyrazili na pomoc. Již pět minut po prvním výbuchu se na cestu k továrně vydal městský hasičský sbor, brzy je následovali také mnozí lékaři, samaritáni a sestry. K místu neštěstí se sbíhali lidé z celého okolí, a tak museli vojáci s četníky uzavřít přístup k továrně, aby zamezili další tragédii (vzhledem k účelu továrny veškeré práce řídily vojenské úřady). Hasiči se snažili zlikvidovat požár, vojáci z plzeňské posádky pročesávali les a zneškodňovali rozptýlené střelivo. Zdravotníci ošetřili na 1000 raněných – popálených, osleplých, bezrukých i beznohých. Obvaziště zřídili v nedaleké dělnické kolonii Orlík, v Třemošné na návsi, v hostinci na Zavadilce při Boleveckém rybníku i na plzeňské radnici. Vážněji raněné lidi rozvezly přistavené vozy do plzeňských nemocnic. Ukázalo se, že někteří dělníci měli štěstí a spásnou myšlenku. Schovali se v tunelu pokusné střílny, aby odtud po několika hodinách ve vhodné chvíli utekli do bezpečí.

Až druhý den bylo možné naplno zahájit odklízení sutin. I přes veškerou opatrnost bylo při záchranných pracích v tomto i v předchozím dni zabito několik desítek dalších lidí. Zemřelo také několik dětí, když při svých hrách v následujících týdnech narazily na nevybuchlou munici.

Budova kantýny, která přežila výbuch

Znetvořené pozůstatky lidských těl byly ukládány do provizorních, narychlo vyrobených rakví. Ty pak byly „vystaveny“ na boleveckém hřbitově i s předměty, nalezenými poblíž mrtvých. Často totiž nebylo možné zjistit identitu obětí, některé byly silným žárem téměř dokonale zpopelněny, v mnoha případech lidé nedokázali určit ani pohlaví zemřelého. Pozůstalí tak museli své příbuzné identifikovat jen na základě zbytků šatstva či obuvi, prstýnků, náušnic a podobně.

V některých rakvích bylo uloženo více jedinců pohromadě, protože nebylo možné jednoznačně prokázat, komu ostatky patřily a také proto, že z některých obětí zůstaly skutečné nepatrné části. Přesný počet obětí tak není znám a nelze jej zjistit i z toho důvodu, že po výbuchu shořely veškeré písemnosti včetně seznamu dělníků. Udává se, že mrtvých bylo 202, z toho 33 obětí patnácti- či šestnáctiletých.

Rakouské úřady se snažily katastrofu v Bolevci všemožně tutlat a potlačovaly jakékoliv zmínky v tisku. Až 27. května vydala c. k. korespondenční kancelář stručnou úřední zprávu, v níž ovšem důsledky výbuchu silně zlehčila (připustila pouhých 13 mrtvých). Také proto se ještě v červnu šířily mezi lidmi různé poplašné zprávy o hrozícím nebezpečí dalších explozí i zvěsti o sabotážích.

29. května se konal společný pohřeb obětí. Na hřbitově v Bolevci byl vykopán hromadný hrob, hluboký 3 m. Do něj se ve dvou řadách naskládalo 53 rakví. Kvůli obavám z nepokojů byl přístup umožněn jen nejbližším příbuzným, spolupracovníkům a úředním osobám, a to na základě zvláštní, jmenovitě vydávané legitimace. Ostatním bránila ve vstupu silná stráž policie a četníků. Nakonec byla donucena pustit alespoň malou delegaci z průvodu Škodováků, která si vymínila krátký projev. Ovšem ani přítomní pozůstalí se nesměli přiblížit až k hrobu. Byl jim vyhrazen prostor u hřbitovní zdi a vojáci je neustále kontrolovali. Jako zástupce císaře se obřadu zúčastnil arcivévoda Karel Albrecht.

V následujících dnech a týdnech pak byly do hrobu ukládány další oběti, nalézané při odklízení trosek i těla lidí, kteří v nemocnicích podlehli svým zraněním. Jáma byla zasypána až v srpnu, kdy obsahovala celkem 143 rakví (tři oběti byly na žádost příbuzných pohřbeny v Třemošné a jedna v Druztové). Škodovy závody sice uhradily náklady na pohřeb, nicméně toto gesto bylo jen malým odškodněním pro pozůstalé a rozhodně nemohlo utišit rostoucí odpor lidí vůči válce i císařské moci, boleveckou katastrofou jen vyhrocený.

O přesných příčinách neštěstí se vedly v denním tisku živé diskuse. Vše zřejmě způsobil nový, vadný typ miny, u které často vypadával zapalovač. Tyto čtrnácticentimetrové miny o váze 16 kg se montovaly právě v baráku 10. 25. května prý mistr Vojtěch Žižka oznámil závadu na jedné mině. Ředitel závodu, Ing. Rudolf Thiel však údajně mávl rukou, doporučil vadný kus odložit stranou a odešel na oběd. Netušil, co bude následovat. Vojtěch Žižka při výbuchu zahynul (v budově 10 přežili jen 4 lidé ze 100 přítomných) a Rudolf Thiel, poté, co byl vzat do vazby, spáchal sebevraždu. Dodnes tak zůstaly jen spekulace bez možnosti ověření.

Vstupní brána podniku Škoda JS (2007)

Nicméně je pravdou, že případný výbuch jedné miny nemusel způsobit takové škody, pokud by byly dodržovány základní předpisy. Exploze by zřejmě zasáhla jen objekt č. 10 a zabila či zranila několik málo lidí. Ovšem munička byla přeplněná a navíc právě v den výbuchu bylo do továrny doručeno několik vagónů trinitrotoluenu. Ten se musel ihned složit, aby mu neuškodila vlhkost a z nedostatku místa byla většina zásilky uložena pod pracovními stoly v budově 10.

Výbuch v boleveckém závodě ohrozil zásobení rakousko-uherské armády střelivem, a proto Škodovka prosazovala urychlenou obnovu továrny. Plzeňská městská rada se však proti tomuto záměru od počátku ohrazovala a když byly ve Škodových závodech v říjnu roku 1917 projednávány plány na novou výstavbu, postavila se rozhodně proti. Továrna tak nakonec byla zbudována ve výrazně menším rozsahu, ačkoliv soudobé prameny mnohdy mluví o znovuzřízení podle původního projektu.

Pomníky výbuchu v areálu podniku Škoda JS z let 1967 a 2017

Sdružení boleveckých rodáků si tragédii každoročně připomíná mší v kapli sv. Vojtěcha u společného hrobu obětí na boleveckém hřbitově. Událost připomíná také (veřejnosti nepřístupný) pomníček přímo na místě výbuchu, v areálu současného podniku Škoda JS. Pochází z roku 1967 a sestává z bronzové plakety připevněné na velkém bloku kamene.[1] Dne 25. května 2017 byl u příležitosti 100. výročí katastrofy v těsném sousedství odhalen nový pomník – žulový blok, na nějž byla připevněna deska, původně stojící samostatně vedle pomníku z roku 1967.[2] Ke stému výročí katastrofy byla též vydána fotografická publikace, přinášející dochované historické snímky.[3]

Bolevecká katastrofa byla také námětem Karlu Čapkovi k napsání románu Krakatit. Spisovatel totiž celou situaci sledoval z oken zámku v Chyši u Žlutic, kde působil jako vychovatel v rodině hraběte Lažanského.

I přes snahy o vyčištění terénu se v současnosti v okolních lesích stále může nacházet nevybuchlá munice, jak ukázal v březnu 2017 nález dělostřeleckého granátu ráže 105 mm.[4]