Bohuslav Ečer

Narodil se do rodiny obchodníka, později pracovníka u dráhy. Maturoval v roce 1911 na kroměřížském klasickém gymnáziu,[2] pak se dal zapsat na právnickou fakultu Vídeňské university, tu ale nedostudoval, protože musel v roce 1915 narukovat do armády. Po válce svá právnická studia dokončil na Universitě Karlově v Praze, kde roku 1920 získal doktorát práv, a krátkou dobu byl praktikantem u kroměřížského okresního soudu, později u brněnského zemského soudu.[3]

Nakonec však v Brně založil vlastní advokátní praxi se specializací na trestní právo, kde se také v roce 1922 oženil s Ludmilou Galleovou. Manželům se postupně narodily dvě dcery, Naděžda (* 1922) a Jarmila (* 1926). Publikoval svou první práci Vina a mravnost, která je věnována procesu s Hildou Hanikovou, která si najala vraha na vlastního manžela.[3] Už před první světovou válkou vstoupil v Kroměříži do sociální demokracie, po jejím rozštěpení v roce 1921 přešel do Komunistické strany Československa, za níž byl zvolen do brněnského městského zastupitelstva. Nesouhlasil ale s postupnou bolševizací strany a podléhání sovětskému vedení, za což byl ze strany v roce 1929 vyloučen. Nejprve působil v komunistické opozici, poté se vrátil se do sociální demokracie, za níž se roku 1935 stal druhým náměstkem brněnského starosty.[4]

Ečer aktivně vystupoval proti nastupujícímu německému nacismu, v němž rozpoznal zásadní nebezpečí pro budoucnost, a stal se např. členem Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1938 veřejně agitoval za brannou pohotovost Československa proti hrozbám nacistického Německa, přednášel a přesvědčoval veřejné činitele také v Anglii, čímž se dostal do pozornosti gestapa.[5]

Po okupaci zbytku Československa emigroval spolu s rodinou přes Záhřeb a Bělehrad do Paříže, kde se účastnil činnosti Československého národního výboru. Napsal zde také práci Okupace Čech a Moravy a zřízení „protektorátu“ ve světle práva mezinárodního, která však již nestačila vzhledem k německému útoku vyjít.[6] Po pádu Francie odešli do Marseille, kde ještě fungoval československý konzulát, ale vichistickou vládou byli označeni za nežádoucí a tak se přesunuli do Nice, kam byl z Paříže přestěhován Ústav pro studium mezinárodního práva. Protože ale hrozilo, že město obsadí fašistická Itálie, uprchli v roce 1942 přes Španělsko a Portugalsko do Velké Británie. Zde se Bohuslav Ečer stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí československé exilové vlády, později byl spolupracovníkem ministra spravedlnosti Jaroslava Stránského.[4]

Ečer se už dlouhodobě zaobíral otázkami mezinárodního trestního práva, válečného práva a válečných zločinů, proto se zde také stal členem komise London International Assembly pro válečné zločiny, kde prosadil označení NSDAP, SA, SS a gestapa za zločinecké organizace, napsal též brožuru The Lessons of the Kharkov Trial (Poučení z Charkovského procesu).[7] Exilovou vládou byl delegován jako zástupce Československa do Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů, kde nakonec úspěšně prosadil prohlášení útočné války za mezinárodní zločin.[4]

Významně se podílel na vzniku Mezinárodního vojenského tribunálu pro potrestání válečných zločinců, který po válce zasedl v Norimberku a kterého se Bohuslav Ečer účastnil jako předseda československé delegace. Ještě předtím byl vedoucím československého vyšetřovacího týmu, který ve Wiesbadenu našel K. H. Franka. Ečer jej vyslýchal jako první a získal jej už jako generál justiční služby také z amerického zajetí do rukou československé justice.[5] Hned na začátku mu sdělil: „Nepoužil jsem a nepoužiji vašich metod. Těch se bát nemusíte. Nejsme Němci, nemstíme se. Budeme jen trestat.“[8]

Kromě něj také vyslýchal např. říšského protektora Kurta Daluega, říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa, polního maršála Wilhelma Keitela, generála SS Bernharda Vosse nebo říšského ministra a šéfa říšské kanceláře Hanse Lammerse.[4] Po skončení Norimberského procesu působil jako soudce Mezinárodního soudního dvora v Haagu, kde rozhodoval v tzv. kauze „průliv Korfu“ mezi Velkou Británií a Albánií, proti většinovému rozhodnutí o odpovědnosti Albánie uplatnil odlišné stanovisko. Své zážitky z celého tohoto období popsal v populárně naučných knihách Norimberský soud, Jak jsem je stíhal, Právo v boji s nacismem a Poučení norimberského soudu pro Slovany.[3]

V roce 1948 se stal nejdříve docentem a hned poté profesorem mezinárodního práva trestního na Právnické fakultě Masarykovy university v Brně, kde vedl Ústav pro mezinárodní právo trestní a vydal skripta Příručka mezinárodního práva veřejného. Publikoval také vědeckou monografii Vývoj a základy mezinárodního práva trestního. Nezůstal zde však dlouho, fakulta byla v roce 1950 zrušena.[3] Bohuslav Ečer sice zůstal ve svazku university, nemohl ale vyučovat a publikovat. Jako bývalý sociální demokrat, který se účastnil válečného odboje na Západě a který se navíc mj. postavil na obranu Milady Horákové, se postupně stával cílem zájmu StB. Když jej však přišli v roce 1954 zatknout, neboť měl být jedním z obžalovaných v připravovaném vykonstruovaném procesu s tzv. brněnskou skupinou, byl již den po smrti. Zemřel rychlou smrtí na infarkt levé zadní komory srdeční. Manželka Ludmila persekuci unikla ukrytím v psychiatrické léčebně, dcera Jarmila ale byla odsouzena na 12 let, propuštěna byla po amnestii v roce 1960.[4]

• DUDÁŠ, Michal: Bohuslav Ečer: Český lovec nacistů. Academia, Praha 2019. ISBN 978-80-200-3002-3
• MRVA, Jiří. Zlatá stopa. 4. dopl. a rozš.. vyd. Wien: Verlag C.K. Doppler, 2013. 348 s. ISBN 8023866184.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bohuslav Ečer