Bjørnstjerne Bjørnson

Bjørnson se narodil roku 1832 v malé vesnici Kvikne v dnešní norské provincii Hedmark. Otec Peder pocházel z rolnické rodiny a zpočátku sám obdělával své pozemky. V pokročilejším věku vystudoval teologii a stal se pastorem (luterským farářem). Matka Inger Elise Nordraak byla dcerou učitele, ráda četla a zapojovala se do místního kulturního života. Ve stejném duchu vychovávala i svého syna. Otec byl přidělen do farnosti oblasti Nesset v Romsdalském údolí, v jedné z nejkrásnějších přírodních oblastí Norska. Bjørnstjerne ve dvanácti letech nastoupil na střední školu v obci Molde na severním břehu Romsdalsfjordu.[4] Získal si respekt spolužáků svou fyzickou zdatností, ale hlavně svými znalostmi a prvními literárními pokusy. Skládal drobné básničky a založil ručně psaný časopis Svoboda, který rozesílal svým známým.[4] Už v té době vnímal ohlas revolučních událostí roku 1848 v Evropě a předsevzal si, že bude mezi lidmi šířit myšlenky na svobodu a lepší životní podmínky. Školu musel opustit, když byl jeho otec suspendován kvůli křivému obvinění. Odjel k svému strýci do Kristianie, kde pokračoval ve studiu na vyšší střední škole. Seznámil se s Markusem Thranem, prvním propagátorem socialismu v Norsku a začal se zapojovat do politických aktivit. V červenci 1852 mu vyšla první báseň Vodopád v populárním časopise Morgenblatt.[4] Nepodařilo se mu složit maturitní zkoušku a vrátil se domů, aby se připravil na reparát. Odtud posílal články do různých norských redakcí. Ani na druhý pokus u maturity neuspěl, propadl z matematiky, což vedlo k roztržce s otcem, který ho odmítl dál podporovat.[4]

Bjørnson v roce 1857

V roce 1854 se stal redaktorem v časopise Morgenblatt, psal literární a divadelní recenze. Ve čtyřiadvaceti letech se během pobytu v Kodani rozhodl, že bude spisovatelem. Během dvou týdnů napsal své první drama Mezi bitvami o středověkém lidovém králi Sverrovi. Všeobecnou pozornost vzbudil roku 1857, kdy vyšla jeho první selská povídka Synnöve ze Slunečného návrší (Synnöve Solbakken). Následovala řada dalších příběhů, které byly souborně vydané roku 1873 pod názvem Selské povídky (Samlede digter) a přinesly mu mezinárodní věhlas.

V letech 1857–1859 úspěšně působil jako ředitel Norského divadla v Bergenu.[5] V letech 1860–1863 hodně cestoval po celé Evropě. Dostal vládní stipendium na studijní cestu do Říma, odkud přivezl další hru Král Sigurd (Sigur Slembe, 1862), která byla přijata s nadšením. Je to první norské drama, z nějž část je napsána v próze, protože do té doby byly divadelní hry výhradě veršované. Stal se uznávaným básníkem a literátem, byl mu určen státní plat ve výši tisíc dolarů ročně.[6]

V roce 1865 převzal vedení Christianského divadla a působil tam do roku 1867. Uvedl komedii ze současnosti Novomanželé (1865) a svou romantickou tragédii Marie Stuartovna Skotská. Hlavní snahou v jeho divadelní činnosti bylo nahradit scénickou dánštinu norštinou.[3]

V roce 1858 se oženil s Karoline Johanne Elisabeth Reimersovou, s kterou zůstal až do své smrti. Měli spolu tři syny a tři dcery.[3] V roce 1882 se usadil na statku Aulestad, kde prožil dlouhé období svého života.

Bjørnstjerne Bjørnson s manželkou roku 1897

Od 70. let se Bjørnson zabýval převážně politikou, angažoval se v boji za liberalismus, za norský jazyk a za rovnoprávnost v unii se Švédskem. Stal se mezinárodně uznávanou osobností kulturního a veřejného života. Přednášel doma i v zahraničí, psal články k aktuálním problémům doby. Své sociální a politické názory promítal do své tvorby. Příkladem jsou divadelní hry Bankrot (Úpadek, 1875), Redaktor (1875), Leonarda (1879), Nad sílu (1883), Rukavička (1883) nebo Král. V roce 1870 vyšla jeho sbírka poezie Básně a písně (Digte og sange), která svým národním zaměřením získala trvalé místo v povědomí norského lidu. Vlastenecká báseň Ano, milujeme tuto zemi (Ja, vi elsker dette landet, 1859) se stala norskou národní hymnou.[3][4][7] V období, kdy se Bjørnson zabýval politikou a hlásal příklon k Německu, vyústily jeho politické názory obžalobou z velezrady.[5] Po nějakou dobu pobýval v Německu a do vlasti se vrátil roku 1882. V roce 1884 vydal román Vlajky nad městem a přístavem, kde vyjadřuje své teorie o dědictví a vzdělání. Podobnými problémy se zabývá v románu Na božích cestách, vydaném v roce 1889. Tentýž rok napsal komedii Zeměpis a láska, která zaznamenala velký úspěch. Z pozdějších děl lze jmenovat například politickou tragédii Paul Lange a Tora Parsbergová (1898), Nad naši sílu II (1895), Laboremus (1901) či Na Storhovu (1902).

Při příležitosti otevření Národního divadla v roce 1899 bylo uvedeno Bjørnsonovo historické drama Sigurd, poutník do Jeruzaléma.[3]

Roku 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu „… jako projev uznání za jeho ušlechtilou, velkolepou a mnohostrannou literární tvorbu, která se vždycky vyznačovala jak svěžestí inspirace, tak vzácnou čistotou ducha.“[8]

Bjørnson v roce 1909

Bjørnson často vystupoval jako mezinárodně uznávaná politická i kulturní autorita, snažil se prosazovat myšlenku mírového soužití národů. Organizoval akce na podporu menších utlačovaných národů. Zastával se například Ukrajinců, Rumunů, Čechů a zvláště Slováků. V roce 1907 se na něj obrátili čeští intelektuálové dopisem, ve kterém upozorňovali na svízelnou situaci slovenského národa v Uhersku, který musel čelit snahám o pomaďarštění. Bjørnson veřejně vystoupil proti představiteli těchto snah maďarskému ministru školství grófu Apponyimu a upozornil ve svém článku na tzv. černovskou tragédii. Mnoho myšlenek, které v této polemice vyslovil bylo inspirací a oporou pro naše národy v úsilí o získání samostatnosti. Představitelé českého politického a kulturního života (například Vrchlický, Čech, Jirásek, Herites) mu v roce 1908 poslali děkovný dopis, v němž oceňovali jeho zásluhy a vliv na evropskou veřejnost. Obdobný list dostal Bjørnson od slovenských literátů Vajanského a Škultétyho.[4][9]

Bjørnstjerne Bjørnson zemřel 26. dubna 1910 v Paříži, kde obvykle trávil zimní období a chtěl se podrobit léčbě svých četných chorob pomocí elektroterapie. Ve Francii byl přijat jako host Francouzské republiky a v hotelu Wagram pro něj zařídili nemocniční pokoj. Léčba však nebyla účinná. Bjørnson byl převezen do Kodaně a lodí do Norska, kde odpočívá na hřbitově Našeho Spasitele (Vår Frelsers gravlund) v Oslu.[3]

• KRAUS, Arnošt Vilém. Björnson a Ibsen: kurs šestipřednáškový. Praha : Otto, 1912. 152 s. Dostupné online.
• ŘEZNÍČEK, Ladislav. Bjørnson a Slovensko. [s.l.]: Biblioscandia, 2010. 86 s. ISBN 978-82-7418-200-4.
• Buřič a buditel Bjørnstjerne Bjørnson. [s.l.]: Pistorius & Olšanská, 2011. 90 s. ISBN 978-80-87053-58-4.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bjørnstjerne Bjørnson na Wikimedia Commons
• Autor Bjørnstjerne Bjørnson ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Bjørnstjerne Bjørnson
• Osoba Bjørnstjerne Bjørnson ve Wikicitátech
• Bjørnstjerne Bjørnson – Biography
• Björnstjerne Martinus Björnson
• Biography from the Norwegian Ministry of Foreign Affairs
• Britannica Online Encyclopedia