Bitva u Ústí nad Labem

Na jaře roku 1426 husité využili období relativního klidu zbraní ze strany zahraničního nepřítele a zahájili přípravy na ofenzívu, která jim měla umožnit ovládnutí důležitých obchodních stezek, jež spojovaly české vnitrozemí s bohatými saskými a hornolužickými městy[7] a zajistit kontrolu nad některými opevněnými body v severních a severovýchodních Čechách. Tyto fortifikace byly z velké části pod kontrolou míšeňských, potažmo saských,[pozn. 1] posádek a tvořily enklávu, která sloužila jako předsunutá základna pro výpady říšských vojsk do Čech.[2] Ofenzívy se měly zúčastnit všechny husitské svazy včetně kališnické šlechty z Čech a v menší míře i z Moravy, jejichž sbory se shromažďovaly na několika různých místech. Mezi prvními zahájili vojenské operace sirotci pod velením Jana Roháče z Dubé, kteří oblehli Lipé. Od útoku na město sice upustili, nicméně vzápětí vypálili Benešov nad Ploučnicí a obsadil Bělou pod Bezdězem. Další orebsko–sirotčí oddíly se mezitím soustředily u Starého Bydžova a Hynek Boček z Poděbrad postupoval s částí vojsk pražského svazu k Litoměřicím, kde se spojil s ozbrojenci místního hejtmana Hynka z Kolštejna.[9] Tyto manévry měly pravděpodobně zmást nepřítele, aby do poslední chvíle netušil, zda husité chtějí udeřit proti Mostu, Žitavě nebo Ústí nad Labem.[10][11]

Závěrečná porada husitských velitelů se konala 5. května v Mladé Boleslavi. Po dohodnutí strategie pro následující vojenskou intervenci sirotci a další přítomné sbory vytáhly k Mimoni, kterou vypálily. Dalším cílem husitů se opět stalo Lipé, jehož posádka se bez odporu vzdala sotva k městu dorazily oddíly sirotků a východočeské orebské šlechty shromážděné u Starého Bydžova (19. května). V příštích dnech se spojené husitské vojsko zmocnilo Třebenic, Krupky a Teplic a zamířilo k Ústí nad Labem. První oddíly k tomuto severočeskému městu dorazily po 26. květnu a již počátkem června obklopoval město kruh vozové hradby a tři ležení.[12] Jedno z nich náleželo táborům pod velením hejtmana Jana Bleha z Těšnice a duchovního správce Prokopa Holého, druhé pak pražanům Zikmunda Korybuta, které posílili Litevci a oddíly české a moravské šlechty a třetí sirotkům v čele s Janem Roháčem a Kunešem z Bělovic.[13] Reálně se celková síla tohoto vojska odhaduje na 11 000 mužů,[14] existují však domněnky, že husitů mohlo být 20–24 000.[2]

Zprávy o aktivitě husitů do Míšeňska dorazily už ve své přípravné fázi, neboť je známo, že choť míšeňského markraběte Fridricha, vévodkyně Kateřina, byla v posledních dnech měsíce dubna informována o skutečnosti, že bílinský hejtman Jakoubek z Vřesovic shromažďuje ve městě pušky, praky, žebříky a jiné válečné potřeby.[9] Jelikož se její manžel právě nacházel na říšském sněmu, kde se patrně pokoušel zajistit vojáky k protiútoku do Čech, zahájila při přípravách k vojenskému tažení vlastní iniciativu. Posádky míšeňských hradů a měst posílili noví žoldnéři a mobilizovaní vojáci z celé Říše se na její výzvu shromažďovali v okolí Freibergu.[15] Soudobí kronikáři zanechali o početním stavu tohoto vojska značně rozporuplné údaje hovořící až o pěti Němcích na jednoho Čecha,[15] dá se však usuzovat, že číslo se pohybovalo okolo 13 000 bojovníků.[16] Velením nad těmito muži byl pověřen míšeňský zemský fojt Boso z Fictumu. Shromážděné síly vyrazily k českým hranicím 14. června a překročily je ve třech proudech. Jeden z nich postupoval tzv. janovskou cestou kolem Mostu, druhý trasou podél Oseka a třetí, složený pravděpodobně z Hornolužičanů, směřoval přes Krupku k Teplicím. Špatně zásobené a hladové oddíly se druhého dne spojily v pozdních odpoledních nebo podvečerních hodinách u Chabařovic, kde pravděpodobně přenocovaly.[17]

Mezitím, co se zahraniční jednotky připravovaly k české intervenci, husité se pokoušeli dobýt Ústí nad Labem všemi dostupnými prostředky. Obránci pocítili těžké bombardování jak z vrhacích, tak ze střelných zbraní a 6. června odrazili první velký útok na hradby. Jejich vůli k razantnímu odporu pravděpodobně posilovalo vědomí o připravované pomoci z Míšeňska. Když se 15. června husité dozvěděli o soustředění německého říšského vojska 10 km od jejich pozic, zrušili obléhání a rozhodli se nepříteli postavit západně od města, na nevysokém návrší poblíž vesnic Předlice a Hrbovice, které bylo později pojmenováno Na Běhání (dnes už výšina neexistuje).[pozn. 2] Tím zmařili záměr Bosa z Fictumu, jenž plánoval zničit jedno z obléhacích ležení, uvolnit město ze sevření a dodat obleženým čerstvé zásoby.[16]

Přestože Prokop Holý požadoval, aby husité pokračovali v pronásledování poraženého nepřítele přes hranice, pražané a kališnická šlechta sledovali jiné cíle.[29] Prvním z nich bylo ovládnutí Ústí nad Labem, jehož posádka a část měšťanů se po zprávách o katastrofě na Běhání dala na útěk.[25] Takto oslabené město již nebylo schopno vzdorovat a záhy bylo dobyto a vypáleno. Posléze se dostalo do sféry vlivu Jakoubka z Vřesovic, jenž si jeho správu podržel dalších deset let. Na říšském území bitva vzbudila velký ohlas, přičemž veřejné mínění svalilo vinu za porážku na Bosa z Fictumu, kterého se musel zastat sám Fridrich Bojovný.[30]

Ve vyčíslení ztrát, zejména na německé straně, se prameny opět rozcházejí. Herman Corner udává 12 000 mrtvých, německý minorita Matthias Döring na 6000 a tzv. Kronika starého pražského kolegiáta 18 000.[31] Nicméně podle historiků nejdůvěryhodnější zdroj pochází z pera Bartoška z Drahonic, jenž uvádí na 4000 padlých. Mezi nejvýznamnějšími z nich jsou připomínáni hrabata Ernst a Fridrich z Gleichenu, Jindřich z Hartenšteina, Proce z Querfurtu a hrabě z Beichlingenu.[32] Až 300 mrtvých rytířů bylo prý nalezeno u vodní tvrze Starý dvůr poblíž Krupky. Údajně šlo o Lužičany ze Zhořelce, které přivedl na bojiště spolumajitel Krupky, hornolužický fojt Albrecht z Koldic. Těla mrtvých byla katolickými obyvateli města pohřbena v hromadném hrobě u nedaleké lípy.[33] Pokud jde o ztráty na straně husitů, zde současníci informují o nepoměrně nižších číslech. Podle všech náznaků to byly zhruba tři desítky mužů,[1] přičemž Staré letopisy české jich dokládají pouhých 19.[3]