Lazar Hrebeljanović

Lazarovo království ve 14. století

Princův otec jménem Pribac byl nižší šlechtic na dvoře cara Štěpána IV. Dušana a Lazar vyrůstal na dvoře ve městě Prizren. V roce 1362 je zmíněn jako dvořan Dušanova následníka Štěpána V., který ho okolo roku 1371 povýšil na knížete.

Erb Lazara Hrebeljanoviće

Později Lazar Prizren opustil a konsolidoval svou moc na severu Srbska. I když byl vazalem cara Štěpána V., odmítl se zúčastnit bitvy u řeky Marica, ve které osmanské síly porazily většinu srbské armády a ovládaly oblasti jižně a východně od Kosova. Krátce na to car Štěpán V. zemřel jako poslední mužský potomek dynastie Nemanjićovců. Lazar se díky diplomacii, vojenským vítězstvím a v neposlední řadě dynastickému manželství s Milicou Nemanjićovou stal nejsilnějším srbským šlechticem. Přisvojil si tituly Štěpán a autokrat a povýšil se i nad svého spojence, bosenskeho bána Tvrtka Kotromaniće, který používal titul Štěpán král Srbů a Bosny a byl po otcově matce potomek Nemanjićovců, takže jeho dynastické nároky byly legitimnější.

Lazar si na Balkáně vybojoval silnou pozici a ovládal dnešní centrální Srbsko a část Kosova. Hlavním městem jeho knížectví bylo město Kruševac. Kladl silný odpor postupující Osmanské říši, například ve vítězné bitvě u Pločniku v roce 1387. Lazarovo knížectví se stalo útočištěm mnoha mnichům, spisovatelům, architektům a umělcům z Bulharska, Řecka a jižního Srbska, které byly pod kontrolou Turků. I když jeho rozloha byla asi čtvrtinová v porovnaní s Dušanovým císařstvím, sjednotil centrální Srbsko se severními provinciemi Mačva, Kučevo a Braničevo. Jeho území chránili vazalští vládci, které si zavázal manželstvím se svými dcerami. Patřili k nim Mikuláš Gorjanský v Mačvě, Đurađ II. Balšić v Zetě (Černá Hora), Vuk Branković v Rašce (Kosovo).

Diplomatickým úspěchem jeho vlády bylo smíření srbské církve vedené Sávou IV. a byzantské církve reprezentované konstantinopolským patriarchou Filotheem. Ten srbskou církev zbavil klatby uvalené za vlády Štěpána Dušana a oficiálně přiznal jejímu představenému titul patriarchy.[1]

V předvečer bitvy na Kosově poli ho korunovali carem, ale v bitvě ho Turci zajali a poté popravili.

Ortodoxní církev ho vyhlásila za svatého mučedníka a srbský král Alexandr I. Obrenović po něm pojmenoval královský Řád svatého knížete Lazara, který založil 28. června 1889 ku příležitosti pětistého výročí bitvy na Kosově poli, kde Lazar padl.

• otec Pribac, dvořan cara Štěpána Dušana
• manželka Milica, dcera prince Vratka z rodu Nemanjićovců (od 1353)
  • dcera Mara
    • manželka Vuka Brankoviće, srbského knížete
  • syn Štěpán Lazarević, Lazarův následník, srbský kníže a despota
  • syn Vuk (popravený 6. července 1410)
  • dcera Mara či Dragana
    • později manželka bulharského cara Ivana Šišmana
  • dcera Teodora
    • později manželka Mikuláše II. Gorjanského (jiné prameny udávají, že jeho manželkou byla její mladší sestra Jelena)
  • dcera Jela či Jelena,
    • později manželka černohorského knížete Đurađa Stracimiroviće z rodu Balšićovců (Đurađ II. Balšić)
    • později manželka Sandalja Hraniće, synovce Vlatka Vukoviće
  • dcera Olivera Despina
    • později „manželka“ (t.j. zařazená do harému) tureckého sultána Bajezida I.