Bike to Heaven

Úvahy na realizaci opravdového pomníku se objevily hned po Bouchalově smrti. Jeho přátelé a pozůstalí v průběhu roku 2006 vyhlásili neveřejnou uměleckou soutěž na pomník. Z šestnácti došlých návrhů postoupily do užšího výběru čtyři, které byly představeny veřejnosti 12. ledna 2007, v den prvního výročí Bouchalovy smrti. Šlo o návrhy Davida Černého, Krištofa Kintery, Markéty Poislové a Zdeňka Ruffera.[1] Bouchalovi blízcí vybrali návrh Davida Černého, bronzový reliéf člověka sraženého z kola, umístěný přímo do vozovky. V podstatě by tak pomník na vozovce vytvořil retardér. Po letech dohadování s příslušnými úřady však nebyl Černého návrh povolen, muselo tak být od něj upuštěno a nakonec byl k realizaci vybrán koncept Krištofa Kintery.[9] I ten však musel projít náročným a zdlouhavým procesem různých úředních povolení.[3]

Instalace pomníku (6. září 2013)

V lednu 2013 Auto*Mat vyhlásil na pomník veřejnou sbírku. Během týdne bylo shromážděno 150 tisíc korun z potřebných 200 tisíc, příspěvek přislíbil i primátor Bohuslav Svoboda.[10] Nakonec se vybralo 270 tisíc korun.[7] Část materiálů i prací poskytlo zdarma několik firem, honoráře se zřekl i autor díla Kintera.[11] Pomník v hodnotě přes milion korun vznikl bez finančního přispění města či státu, pouze díky dárcům, což je poměrně nezvyklé.[7] Pochyby o nakládání s penězi ze sbírky vznesl článek na blogu[12] D-FENS, Auto*Mat k tomu uvádí, že vyúčtování sbírky proběhne až v lednu 2014.[2], v červenci 2015 ovšem vyúčtování pořád není doloženo a pochybnosti přetrvávají.

Pomník byl slavnostně odhalen 9. září 2013 v 18 hodin, události se účastnilo asi 200 lidí.[13] Vzpomínkový večer pokračoval v prostoru Containall na Klárově, hudební složku tvořily Pohřební kapela a DJ Gadjo, na místě šlo také zakoupit oblečení s motivem Bike to Heaven.[7] Pomník měl být původně odhalen už na jaře, ale díky dlouhým mrazům, které pozdržely pokrývání sloupu palladiem, a díky administrativním zdržením zaviněným červnovými povodněmi, byl nakonec zvolen až zářijový termín.[2] Práce na pomníku tak nakonec trvaly celý jeden rok.[4] Pomník po odhalení přešel do majetku a správy Galerie hlavního města Prahy.[14]

Záměrem autora bylo,
aby pomník působil nenápadně

Slavnostní odhalení pomníku
9. 9. 2014

Krištof Kintera při odhalování pomníku

Detail – tabulka s věnováním

Krištof Kintera pomník vytvořil z lampy veřejného osvětlení, což je pro něj typický materiál.[15] Pomník tvoří čtrnáct metrů vysoká funkční pouliční lampa se čtyřmi reflektory, na sloup je ve výšce jedenácti metrů připevněné k nebi mířící jízdní kolo.[16] Celý pomník je pokryt plátkovým palladiem, takže působí stříbřitým dojmem – jinak běžný uliční mobiliář má díky tomu působit jako jakýsi „městský šperk“.[4] Jde o klasickou, byť velmi pracnou zlatnickou metodu. Výhoda palladia je, že na rozdíl od stříbra časem netmavne, a zachovává si stříbřitý lesk.[7]

Pomník je kinetický – vršek lampy se v silnějším větru pomalu točí, stejně tak kolo se otáčí po větru kolem sloupu jako korouhev.[16] Ve spodní části sloupu je jednoduchý nápis, upozorňující, komu je pomník věnovaný.[7] Kolo, umístěné na pomníku, je celokovové; gumové části musely být vyjmuty a odlity, poté ještě „postříbřeny“ palladiem. Kintera původně zvažoval, že by na pomník použil přímo kolo Jana Bouchala, které měl k dispozici. Nakonec však místo příliš popisného Bouchalova kola použil úplně jiný, univerzálněji a nadčasověji působící model.[7] Na výrobě pomníku s Kinterou spolupracovali Richard Wiesner, Anna Bürgermeisterová a Rastislav Juhás.[14]

Symbolika pomníku je podle Kintery záměrně jednoduchá a srozumitelná – kolo mířící do nebes.[5] Sloup veřejného osvětlení si vybral Kintera proto, že je to na místě přirozeně stojící majestátní vertikála a navíc přímý němý svědek připomínané nehody. Zvolená podoba nemá podle autora působit zbytečně nápadně či pateticky,[3] má jít o „signál k zamyšlení nad způsoby a bezpečností pohybu krajinou“.[16] Dokumentarista Martin Mareček, člen poroty, která pomník vybírala, považuje za důležité, že Praha nezískala další truchlivý pomník, ale „jiskřivé gesto současného umění, na které jsme se společně složili“.[14]